Vrátím se

Dvacátá devátá

„Sethe? Jak je ti?" Vejde do pokoje Frank a sedne si vedle mě.

Pokrčím rameny a odlačím se nahoru abych seděl. „Žiju."

„Vyděsil jsi mě. Nás všechny."

„Nechci se omlouvat, tohle pro mě prostě bude vždycky citlivý téma a když jsem ještě k tomu zjistil, že jsem se svěřoval někomu z jeho rodiny a máma je sem furt vzala, prostě jsem to nezvládl."

„Neřekl jsem to proto, aby ses omlouval, ale co když to máma prostě opravdu nevěděla? Byla tak šťastná, když jsi začal dělat pokroky, přeci by ti neházela klacky pod nohy."

„Já nevím, možná to ani vědět nechci," oba na chvíli zmlkneme. „Ten mobil je v prvním šuplíku, vezmi si ho prosím," ukážu na moji skříň, ke které se Frank hned vydá a telefon vyndá.

„Je tu nějaká dlouhá zpráva od Lisy, chceš ji přečíst?"

„Ne, nechci o ni ani slyšet, ale klidně si to přečti ty."

„Nevadí? Promiň, asi jsem moc zvědavý," pohazuje si telefon mezi rukama.

„Nevadí, je mi to jedno."
No ale po tom, co si tu zprávu čte několik minut, začnu být malinko zvědavý. Ale to je jedno, nechci to číst a ani vědět. Lisa si může trhnout nohou.

„Jsi si jistý, že-"

„Nic mi neříkej, nezajímá mě to. Vážně," povytáhnu si peřinu a sjedu zpět do lehu.

„Dobře, jak myslíš. Ten telefon teda asi odnesu."

„Díky a prosím tě, kdyby jsi potkal někde Ellie, řekni ji, ať za mnou přijde." Řeknu a Frank před svým odchodem z mého pokoje mírně kývne hlavou. Ale těsně než se dveře zavřou, vrátí se zpět.

„Hele Sethe, chápu tě, ale jsi si jistý, že to nechceš vědět?"

„Stoprocentně."

„Ale co když-"

„Říkám ne."

„Sethe," povzdychne.

„Fajn," protočím oči v sloup a Frank si opět sedne na postel vedle mě.
Chvili mlčí a pak se hlasitě nadechne, „prý o tom neměla ani zdání."

„Tohle jsi si četl tak dlouho?"

„Bylo tam od ní více zpráv, asi tak dvacet."

„Tak buď mi to řekni a nebo neříkej nic a jdi, takovýhle napínání na mě neplatí," protočím oči v sloup.

„Chtěla by tě vidět a vysvětlit to."

„Nemám zájem," pokrčím rameny.

„To je jí jasné, tak ti to napsala."

„Já po tobě fakt skočím, tak mluv."

„Mluvila s ním, zeptala se ho na tebe na férovku a on jí to potvrdil, ale se slovy, že se choval neuvěřitelně špatně a že toho teď lituje. Taky ale píše, že ho to neomlouvá a vlastně ani ji i když to vůbec nevěděla a že se omlouvá, že ti nevěřila a tak," řekne mi konečně a mě je to stále jedno.

„Hm," pokrčím rameny.

„Nic to s tebou nedělá?"

„Nevim, co by mělo."

„Taky ještě měla jeden nápad."

„Jaký?" Povytáhnu obočí.

„Napadlo jí, jestli by ti nepomohlo ho vidět, vyřešit to, aby jsi měl klid, nebo tak něco psala."

„Prosím? To jako vážně si myslí, že mám chuť se s ním vidět? Chce se mi zvracet už jenom když slyším jeho jméno. Nechci takovýho člověka v životě vidět. Stejně jako jí."

„Počkej Sethe, já chápu, že jsi naštvanej, ale co když o tom vážně nevěděla?"

„Dobře a kdyby o tom nevěděla, tak v čem to pomůže mě? Vím, kdo do mě tolik let kopal a ona mi napíše, že jsem se asi spletl, že by to ON nikdy neudělal. Mi neříkej, že to její rodiče nevěděli, když jsou s ním příbuzní."

„Já teď nějak nechápu z jakýho důvodu jsi naštvanej, upřímně. Zkus si to teď nechat projít hlavou, třeba vychladneš. Já chápu, že to je těžký, ale přeháníš. Nikdy jsme ti nelhali, protože by ses pravdu stejně dozvěděl, tak proč by ti máma představovala někoho o kom by věděla, že je s ním příbuzná? Záleží nám na tom, aby ti bylo dobře," řekne a odejde z pokoje.

Mám jediný nápad, co v tuhle chvíli dělat a to vylézt na střechu. Tam mám klid, nikdo mě nebude rušit a přemlouvat, že o tom nikdo nevěděl, vzhledem k tomu, že jediný, kdo tohle místo zná je Frank a ten doufám, že mi nebudu narušovat mojí klidovou chvíli.
Klid mi taky pomůže.

Sedím na střeše, koukám na západ slunce, když zahlédnu někoho odcházet od našeho baráku.
Co ta tady dělá?

A/N: Ano, po třech měsících jsem zase zde s novou kapitolou. Ale abych byla upřímná, neměla jsem chuť a ani nápady na psaní. Neslibuju, že další kapitola bude za kratší chvíli, ale sesmolila jsem alespoň takovou kratší část, abyste tu něco měli.
Děkuju všem, co to vydrželi a čekali^^