Rebečino prokletí

❉ 1. Kdes byl?!❉

Ahoj!

Tak je tu můj první díl nějakého pořádného příběhu, který jsem zveřejnila. Doufám že se vám bude líbit a kdyby ne, můžete mi klidně napsat do komentářů co bych mohla vylepšit a kde jsou chyby. 

Cením si každého komentáře, hodnocení a shlédnutí! Pro mě jako začínajícího pisálka je to obrovská podpora. Takže...doufám že se vám můj příběh bude líbit a teď hurá do čtení!

PS : do komentářů mi pak klidně napište jestli mám dělat jednotlivé díly kratší nebo delší ;)

Rebeka vyšla ze dveří.
Jemný vánek, který si volně poletoval kolem jí okamžitě začal čechrat její temně rudé prameny vlasů až jí to na tváři vykouzlilo úsměv. 
Tohle byl totiž právě jeden z těch dní, které ji nutily přemýšlet. O životě kolem, o tom, jak je jaro krásné... A o tom jak jsou všichni možná až moc bezstarostní.

Cítila zlo.

Věděla, že něco přijde. Ať už je to mezi jejich řadami, nebo přijde odjinud, přijde to. 
Věděla to.

Ze staré lavičky vzala svůj oblíbený proutěný košík. Hned na to si ale vzpomněla, že doma nechala svůj pytlíček s penězi.
Jak (ne)obvyklé....

Košíček tedy položila zpátky na lavičku a vběhla zpátky do domečku.
,,No ovšem." pousmála se nad svojí ,,chytrostí".
Ten pytlíček totiž ležel přímo na stole, jak si ho tam dnes ráno dávala, aby na něj nezapomněla.
V rychlosti ho tedy popadla a zase vyběhla ven.

Tentokrát ale košík nechala ležet na svém obvyklém místě - na lavičce před jejím domem.

Rebeka vyšla ke stáji ledabyle nalepené k domku
,,Ahoj holka." usmála se Rebeca a poplácala Lenciku na šíji. Ta zařehtala a a čumákem se otřela o její hábit.
Vešla do stáje a v rychlosti Lencice nasadila uzdečku a osedlala jí. Do malé kapsy umístěné na jejím sedle jí vložila svůj pytlíček s ragy.
Vyhoupla se do sedla a pobídla jí. Rozklusala se po prašné cestě kolem jejího malého osamělého domečku na mírném kopci nedaleko od města a pak se ještě jednou zastavila.
Při pohledu na město jí zahřálo u srdce.
Opět se jí v mysli obnovily vzpomínky na její dětství
Na ty časy, kdy si ještě mohla jako nevinné malé dítě běhat po ulici aniž by musela snášet nepříjemné poznámky lidí kteří o tom nic nevěděli...každopádně Rebeca taky ne...
Na ty časy, kdy byly ještě s Talií byly malé holčičky....

Sama sebe napomenula a zahnala ty myšlenky stranou.
Ten de, kdy se to všechno stalo...
Plot, muž procházející kolem...
Nechápala to.
Byly tak krásné... a přitom tak bolestivé...
Bylo to jako dostat do srdce nožem.

Znova pobídla Lenciku ve snaze navždy ty myšlenky zahodit někam za hlavu. Věděla že se jí to nepovede.
Už nikdy.
Pořád tu budou, pořád s ní, aby jí připomínaly ten osudný den...
 Rozcválala se po prašné cestě směrem směrem do města na trh.

Byla už tak...
..zoufalá.

Vítr jí čechral vlasy když cválala z kopce.
Najednou se zastavila.
Po pěšince najednou uviděla kráčet nějakou osobu. 

Trošku přimhouřila oči a najednou ho poznala....
,,Andreji!" zavolala Rebeca. Dotyčný okamžitě zvedl hlavu a sundal si kapucu z hlavy.
Okamžitě poznala jeho přátelskou tvář usmívající se na ní. 

,,Ahoj Rebeco."  usmál se ,,To je náhoda. Kam míříš?" přišel a poplácal Lenciku na krku mezitím co jí držel za otěže abych z ní mohla sesednout.
,,Na trh. Musím ještě něco koupit..."
,,Tak to můžu jít s tebou. Stejně pak ještě půjdu ke Slámkovi. Hele, nechtěla bys jít se mnou, Rebeko??"
V očích mu zajiskřily radostné jiskřičky kterým jsem nemohla odolat. ,,Tak jo."
Ještě jednou se usmál  a pomohl mi naskočit na Lenciku.