Rebečino prokletí

♛ 12. Zvrat♛

Ahoj,

Chtěla bys vám poprosit, aby jste mi do komentářů napsali jestli chcete abych v příběhu cestu domů přeskočila, nebo ji prodloužila, nebo jak by jste to chtěli.

Mě osobně cesta moc nebaví, tak bych chtěla znát váš názor.

Tak a to je vše, takže hurá do čtení (schválně kdo zaregistroval že už se to tak nějak stalo mým pozdravem?? =D )

Takže jsme jeli. Já samozřejmě v zadu, Kane vepředu a zrovna jsme procházeli nějakou trhlinou.

,,Poslyš, nechtěl bys trochu přidat? Úplně cítím jak se každou chvílí sype kamení."¨

Jenom spokojeně řídil dál s neznatelným znakem rozrušení. ,,Ano, chápu že tohle místo moc bezpečné není ale zrychlovat teda rozhodně nebudu.  Na tyhle rokliny je úžasný pohled  a já o to nehodlám přijít."

,,Jestli nezrychlíš tak přijdeš o svůj život." odsekla jsem mu a dál se s úctou i strachem rozhlížela kolem sebe.

,,Jako jak? Že bys mě zabila? Ty? Leda ve snu. A ani v tom ne." zasmál se tak, že se zvuk rozlehl celou trhlinou.

,,Kane.." naléhavě jsem mu tahala za rukáv. Ale on pořád pokračoval ve své řeči.

,,...A i kdyby, tak bys to rozhodně nedokázala silou. Vlastně na sen nemá žádný význam síla, ani tlak, ani nic takového. Mělo by to tak být. Co myslíš? No teď každopádně nejsme ve snu, takže si to tu hezky užívej a přestaň se tak bát. Všechno bude v pohodě. Uvidí...."

Nestihl doříct, protože pod vlivem jeho hlubokého hlasu někde za námi spadl kámen asi o velikosti tří melounů ( to je ale divný přirovnání =D ) s doprovodným škrábáním kamínků.

Načež se kůň lekl tak, že shodil mě a málem i Kana a utekl nám.

Au..proč já vždycky musím mít takový štěstí?

Naštěstí jsem si vyrazila dech jen částečně, takže to moc dlouho netrvalo než jsem se zase plně zotavila a jeli jsme dál. Tentokrát jel ale opravdu rychleji. Myslím že si už začíná uvědomovat situaci.

Najednou jsem ve cvalu uslyšela mezi křupáním kamínků pod koňskými kopyty i hlasité dunění. Jako by se někde něco utrhlo. Něco velkého a hodně těžkého.

,,Zastav!"

Když Kane zastavil,zaposlouchala jsem se ještě víc. Viděla jsem uvolňující se štěrk, cítila jsem kyprou hlínu a slyšela jsem hlasité dunění.

A do háje.

,,JEĎ!!"

Naproti nám se utrhl někde ze zvrchu velký, asi tunový balvan. A jak by asi každý čekal, kůň se splašil, a tak jsme jeli tryskem přímo k tomu balvanu pořád se ještě sypajícímu.

Skvělé.

Chvíli mi trvalo než mi docvaklo jestli je to dobře protože se plnou rychlostí řítíme směrem kterým máme takže neztrácíme čas, nebo jestli je to špatně protože nás zaplácne kámen a zbude z nás akorát mastný flek.

A pak mi došla odpověď.

ŠPATNĚ!!!!!!!!!!

Kane s velkou sílou a zoufalstvím tahal koně za otěže, takkže to vůbec nepomáhalo. Dál jsme se řítili tryskem k tomu šutru.

Najednou mi došlo že začínám vnímat nějak divně. Vlastně mi to ale vůbec nedocházelo, protože jsem byla v tranzu. Vůbec nevím jak.

Všechno jsem viděla tak nějak divně. Vím že na mém zraku bylo něco...zvláštního, co jsem nedokázala úplně popsat.

Celý svět mírně zoranžověl. Moje vlasy byly rudější než kdy dřív, kámen už nebyl šedý ale mírně načervenalý a tráva s hlínou měly velmi uschlou barvu.  

Ještě jsem zaregistrovala, že na hranách různotvarých kamenů vedou takové tenké, sytě oranžové  nitky s lehkým třpytěním

Celý svět, jako by se najednou rázem zpomalil. Kůň, který nyní letěl tryskem, byl rychlý asi tak jako když jde v pomalém kroku. Padající kamení z obou stran padalo teď asi 10x pomaleji. Jen já jsem se mohla normálně hýbat. A to bylo to nejdivnější.

Všimla jsem si ještě, jak se mi na vlasech vytvořily naoranžovělé prameny , a moje jindy zelené oči se také zbarvily do oranžova. To se při normální magii neděje. Kromě těch vlasů.

A pak jsem najednou promluvila, jak bych chtěla nebo nechtěla : ,,Zunarela."