Rebečino prokletí

⚚18. Já nevím jestli chci domů..⚚

,,Je... je to nádhera! Akorát nevím jak sis mohl dovolit takovou půjčku, víš že na to nemáme!" podívala jsem se na něj šťastně i tázavě zároveň a pak dál zkoumala pohledem luk.

,,No, nebyl nejlevnější ale nejdražší taky ne. Cena se na něj docela hodila tak jsem ti ho vzal. A teď vstávej, musíme ještě zjistit kde to vlastně jsme." popohnal mě a já vstala.

Nemusela jsem se převlékat, protože spím v šatech.

Vadí? Prostě nemám na takový luxus jako jiní.

,,Kane, já ti musím něco říct."

Tázavě nadzvednul obočí a podíval se na mě. ,,Tak povídej."

Trošku jsem se zdráhala mu to říct i přes to, jak jsme byli před chvílí veselí.

,,Víš jak se plánujeme vrátit domů?" zeptala jsem se ho instinktivně, protože jsem nenalézala vhodná slova jak mu  sdělit svou prosbu.

,,Jasně, vdyť za chvíli vyrážíme. Stačí jenom zjistit směr, vyzvednout koně a.."

,,Já nevím jestli se chci vrátit domů."

Bylo vidět že se zarazil. Nejspíš si o mě myslí že jsem blázen.

,,Jak jako nevíš? Vdyť jsi se chtěla vrátit domů už od začátku! Já tě vůbec nechápu. Co tě tady na tom tak přitahuje? Sotva sis chtěla ubytovat koně, už tě začal osahávat nějaký pomocníček! Já tě nikdy nepochopím. Teda neříkám že s tím nesouhlasím, ale myslím že doma máš nějaké známé kteří o tebe mají strach. Takže není moc rozumné tu zůstávat."

Počkat, ale on má pravdu... co Lencika, Simon a Andrej? Nemůžu je tam přece nechat...

A teď vám ukážu diskuzi pusy (teda uvnitř mě) s mozkem, která se odehrávala během vyslovení mé prosby.

Mozek : Tak, a je to tady, takže mu to řekni všechno rychle na rovinu ať už máš po problémech.

Pusa : Když ono to není tak lehké, co když jednoznačně řekne že ne a už to tu nikdy neuvidím??

Mozek : Vdyť se chce přece zase setkat s ostatními, co na tebe zoufale čekají! Bojí se, a ty jim musíš říct co všechno se stalo, a pak se sem zase můžeš vrátit.

Pusa : No to sice ano, ale jak mi zaručíš že se sem zase vrátím bezpečně? A že to odtud není moc daleko?

Mozek : Vzpamatuj se! Nikdy jsi tu nebyla, tak tu ani nemůžeš chtít zůstat! Nic tu neznáš, jsi tu prvně, a už teď se nechceš vrátit! Máš ty vůbec mozek?!

Pusa : A kdybych řekla že ano?

Mozek : Tak  bys lhala.

 Pusa : OK. Zůstávám. Nepotřebuji mozek na to abych věděla kde je mi dobře.

--debata u konce--

,,Já se nechci vrátit domů." znělo mé konečné rozhodnutí.

Ano, já moc dobře vím že teď vypadám jako mrcha. Ale.. tohle místo je tak... prostě můj vysněný domov. Až na ten incident se stájemi.

,,Rebeko, ty  se do háje musíš vrátit! Všichni na tebe s nadějí čekají a hledají tě, mezitím co ty si tady hovíš a nechceš se vrátit!" zvýšil na mě hlas. Věděla jsem, že pokud se s ním budu hádat dál, budeme na sebe řvát jako idioti, ale já si stojím za svým.

Vždycky.

,,Vzpamatuj se ty pitomče! Tohle je místo které jsem celý život hledala! Tohle je to místo kam patřím! A ty mě odsud neodtrhneš, rozumíš?!" křičela jsem na něj a položila luk na postel.

Ještě aby se mu kvůli mě něco stalo, chudáčkovi...

Nečekala jsem že někdy něco takového řeknu. A ještě k tomu luku!!

,,Neřvi na mě! Je sice fajn že tu chceš zůstat, ale až zjistíš kde doprdele seš a jak ses sem dostala! Život máš jen jeden, tak uvažuj rozumně!!" křičel na mě zase on a rukama mě vzteky zatlačil tak, až jsem sebou švihla na postel. 

Tak jo, jestli se s ním budu hádat ještě chvilku tak už dojde i k něčemu horšímu. Je potřeba to zastavit.

Já vím jak. Tím že ustoupím to skončím. Podle jeho výrazu  vím že on asi neustoupí, jenže já taky nechci. 

Nemám to ve zvyku.

Ale on vypadá fakt rozzuřeně....

,,Zůstávám a tečka!" zařvala jsem na něj a chtěla jsem odejít jenže mě vzal za ruku a nedovolil mi to. 

,,Kam si myslíš že jdeš?! Zůstaneš tady a dořešíme to!!" řval na mě až mě bolely uši.

Okay, zahajuji ústup.

,,Kane, tohle není dobrý nápad." snížila jsem hlas a odtáhla se.

,,To tvoje zrušení návratu není dobrý nápad! Balíš se a je to." supěl vzteky tak, že jsem myslela že vybouchne.

,,Nikam nejdu. Konec, sbohem. Jdu najít Grace." zvedla jsem se abych odešla a už jsem byla skoro u schodů dolů do kuchyně (protože jsme spali na dobře zařízené půdě) jenže mě znova chytl za ruku. Ale tentokrát mi i vrazil facku. 

A vzhledem k jeho síle, pěkně tvrdou.

Oči se mi tou štiplavou bolestí zamlžily a já na něj pohlédla. V těch jeho jsem viděla bolest, ale i vztek a naštvanost.

,,Kane.." vzdychla jsem bolestí, chytla si načervenalou tvář která už pomalu chytala červený odstín a sklopila zrak. Z oka mi na zem upadla první slza.

Otřela jsem si uslzené oči do rukávu a chtěla odejít, jenže se mě snažil zastavit : ,,Rebeko! Počkej, já to tak nemyslel..." 

,,Nech mě!" odbyla jsem ho plačtivě a seběhla dolů.

Achjo...

Tohle jsem od něj opravdu nečekala.

Před tím než jsem vyšla z kuchyně jsem potkala Grace. Všimla si mých rudých očí a hned se mě zeptala : ,,Všechno v pořádku?" 

Zamumlala jsem jí něco jako ,,Nedělej si starosti." a vyběhla ven.

Šla jsem se projít. Popravdě řečeno, opravdu by mě teď zajímalo jestli jsem nakonec v té hádce vyhrála já nebo on. Ale to je teď jedno. Hlavní je vyčistit si hlavu a zase se vrátit zpátky. Všechno bude OK.