Rebečino prokletí

☘ 4. COŽE?! ☘

,,Dobré ráno ospalče." zaznělo mi do ucha.

Spala jsem s pusou otevřenou tak, že jsem měla celý polštář poslintaný a držku vyschlou.

Miluju tyhle rána...

,,Nech mě spát.." zamumlala jsem a schovala se pod peřinu.

,,No to určitě. Nechám tě spát do desíti a ty mě za to ještě vynadáš."

Deset...

Deset...!

DESET!!!

To už je tolik?! cvaklo mi najednou a já se s žuchnutím na zem vyřítila s postele. Motala se mi šiška jako něco, ale nemůžu vstávat takhle pozdě.

To prostě nejde.

,,Ve dvanáct musíme být ve městě!" hledala jsem rychle šaty a prohrabávala šuplíky jako šílená.

,,Co šílíš? Máme ještě dvě hodiny." poklepal si na čelo nechápavě Simon a sednul si na postel.

Já jsem mezitím vytáhla jedny šaty co jsem vytáhla a naznačila mu ať odejde že se musím převléct. ,,Máme ještě spoustu práce. Takže neremcej a oblíkej se. Za deset minut venku." zavelela jsem a ještě jednou důrazněji mu naznačila že má jít.

,,Co tak šílí..." ozvalo se ještě z chodby, ale to jsem nevnímala.

Hlavně musím všechno stihnout.

Hodila jsem na sebe oblečení a spěchala před dům.

Simon tam naštěstí byl.

Jinak bych asi už fakt uškrtila...

,,Dělej, musíme si pohnout." vyrazila jsem hned ke stáji Lenciky. ,,Dej Lencice seno, já  naberu pytle. Za tenhle týden toho moc není, tak nám to nebude trvat. Tam máš vidle." ukázala jsem rstem do zaprášeného  kouta se starými vidlemi.

,,Čím je jako chceš nabrat?" popadnul vidle a nahromadil si první várku sena na hromadu.

,,Já ti to ještě neřekla?" plácla jsem se do čela ,,prodávám jednomu pánovi Lencičin trus, hnojí s tím pole a zahrádku."

A pak nastávala Simonova reakce kterou jsem absolutně nečekala.

Zahodil vidle, popadl se za břicho a začal se smát takovým způsobem, že jsem myslela že se asi za chvíli pozvrací.

Proč se tomu tak směje?!

Musím se něčím přece živit.

,,Je ti něco?" zeptala jsem se ho už s polechtanou bránicí.

Idiot..

,,Ty..." rozchechtal se znova ,,Ty prodáváš Lencičiny BOBKY?" rozesmál se znovu až se zřítil na zem.

Fakt idiot...

,,Seš fakt magor. Víš to? Čím si myslíš že se mám asi živit? Kouzlením?" naštvala jsem se se skrývaným úsměvem.

Ještě se začnu smát těm jeho blbinám..

,,Pohni! Už nemáme moc času!" postavila jsem se před něj a čekala než se dosměje.

Pořád se smál jako pominutý.

No to mi ještě scházelo...

Hodila jsem  jí tedy tu hromadu sena kterou si nastřádal a začala plnit pytle.

***

Vycházeli jsme se spožděním.

Samozřejmě...