Předem upozorňuji (jak už jste si asi mohli všimnout podle názvu) že celý příběh se přepisuje. Tzn. že pokud vám něco nebude sedět, prosím omluvte mojí nedokonalost příběhu a kdyžtak mě na tu chybu upozorněte. Kritika je klíčem ke zlepšení, takže mě...
Neudržela jsem se. Zamrkala jsem očima abych zahnala slzy, ale nepodařilo se mi to a dvě už mi stékaly dolů. Popotáhla jsem.
A asi jsem vzbudila Kana.
Sakra!
,,Rebeko?" ozval se ospale a promnul si oči.
(Jen pro informaci, byla asi 1 ráno. No co? Nemohla jsem usnout.)
Radši jsem mlčela. Chtěla jsem aby si myslel že spím, aby taky mohl klidně spát.
Když mi už ale slzy dál tekly z očí, byla jsem nucená zase popotáhnout.
,,Ty brečíš?"
Otřela jsem si je narychlo a zase jsem popotáhla.
,,Nemusíš se za to stydět. Každý má své pocity."
Neudržela jsem se.
,,Ale Kane, já za to všechno můžu. To mě unesli, to já jsem s tebou utekla, to já jsem nás sem přenesla, to já za všechno můžu! Nebýt mě, všichni by byli v pořádku a šťastní! To já jsem ten zádrhel v životě všech!" rozbrečela jsem se naplno a pevně Kana objala.
,,Ale ne, není to tvoje vina. Osud je předem určený, nikdo nemůže změnit budoucnost, takže ty za to nemůžeš. Všechno bude v pohodě, za nějakou dobu se dostaneme zpátky do Alensdorfu a všechno se vrátí do starých kolejí. Nemusíš se bát." konejšivě mě hladil po vlasech a já mu mezitím zmáčela rameno.
Jak je to možný?
Chová se ke mě teď jako kdyby jsme byli kdovíjací přátelé...
Ale co když to už jsme?
,,Kéž by šlo vrátit se v čase. Kéž by šlo všechno změnit..." fňukla jsem mu do ramene a podívala se na něj.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Všechno bude v pohodě. A teď už radši spi, ať nejsi ráno na cestu unavená." odtáhl se ode mě, pohladil mě palcem po tváři a sám si lehnul do postele.
Cesta...
Hlavou mi ale pořád vrtala jedna a ta samá otázka.
Chci se vůbec vrátit?
Ovšem že chci!
Ale chci se vrátit ke svému starému životu?
Usnula jsem asi ve 2 ráno.
Vystřelila jsem šíp který neslyšně ale hlavně úspěšně zasáhl jednoho ze stráže který se skácel k zemi. Podívala jsem se na oblohu. Půlnoc. Nebo několik hodin po půlnoci. Ideální čas ke střílení.
Vedle mě se Jason mezitím porozhlédl kolem. Když nikoho dalšího živého v dosahu neviděl, schovaný spolu se mnou za kmenem stromu mi pokynul aby jsme se plížili dál.
