Rebečino prokletí

⚘ 9. Směr Alensdorf. ⚘

Když jsem se dobelhala do pokoje, zapadla jsem do postele a rázem jsem měla polovinu energie co před tím. Kane mezitím zamknul a taky se svalil na postel. ,,Jsem tak přežranej...." zasténal.

,,A co mám povídat já." přitakala jsem a obrátila se na záda.

Zachumlala jsem se pod deku a usnula jsem.

***

Ráno jsem se vzbudila najezená, takže jsme ani nemuseli utrácet za snídani. A Kane taky.

Zaplatili jsme za stravu i ubytování a vyrazili dál. 

Koupili jsme ještě nějakého silného koně na kterém se dalo jezdit ve dvou a jeli jsme (samozřejmě já  vzadu a Kane vepředu ačkoliv v řízení koně jsem podle jeho výkonu lepší já).

Nezapomněli jsme ještě nakoupit nějaké jídlo.

Cválali jsme přes louky, pole, a lesy. I když tam to šlo pomaleji.

,,Neznáš nějakou nelesovitou cestu?" zeptala jsem se Kana když jsme se zrovna prodírali hustým listím.

,,Ani nevíš jak rád bych, ale tahle je ta jediná a nejdostupnější. Poslyš, k Bílým horám to nemáme už tak daleko, tak neremcej." povzdechnul si a dál se prohrabával listím.

Když jsme se z něj konečně dohrabali, měli jsme vlasy plné suchého listí. 

Nezdá se to, ale už se schylovalo k večeru. 

Celí unavení jsme uvázali koně ke stromu s trávou, sami se najedli a šli spát.

***

Ráno jsme spali docela dlouho. Taky ta jízda včera byla pěkně vyčerpávající. ,,Dneska jedu vepředu já!" zamluvila jsem si to bleskově a vyšvihla se do sedla.

,,Ani náhodou! Slečinka vždycky vzadu!" opáčil Kane a chtěl mě stáhnout dolů.

Nakonec se mu to povedlo. Stáhnul mě ze sedla tak že mě teď měl v náručí.

,,Pusť mě!" zaječela jsem.

Protočil očima a položil mě na zem.

,,No vidíš jak to jde." odfrkla jsem si a znova nasedla do sedla.

,,Hele! Vepředu vždycky já!" křikl a chtěl mě zase chňapnout, ale já byla rychlejší a pobídla jsem koně tak že mu ujel klusem něž mě zase stihnul dostat dolů.

,,Je mi líto. Snad někdy jindy." zasmála jsem se kroužila kolem něj. 

Asi ho to dost vytáčelo . ,,Okamžitě zastav!!" křiknul na mě vztekle.

A já jsem toho tak trochu provinile nechala a přijela k němu.

,,Dolů!" poručil mi pořád ještě trochu naštvaně a já sklouzla ze sedla. On naskočil a já si sedla za něj.

Ale pak mi došlo jak bezbranná jsem v tu chvíli byla.

A taková já rozhodně nejsem.

,,Co to mělo znamenat?" vyjela jsem na něj.

,,Prostě mě budeš poslouchat." odseknul mi a dál se věnoval jízdě. Mezitím jsme totiž už stihli klusem vyrazit vpřed.

Pane bože!! Nesnáším takovéto kecy o tom že mám někoho poslouchat!!

,,Tak hele! Nejsem žádná tvoje otrokyně, pouze jsem spoluuprchlík. A to neznamená že tě budu poslouchat! Nemám zájem o žádné kecy ohledně poslušnosti!" zvýšila jsem hlas a maličko se odtáhla.

,,Ty si prostě nedáš pokoj, co?" uklidnil se možná trošku až moc děsivě a pohlédl na mě přes rameno svýma krásnýma smaragdovýma očima.

Uuurgghh...Rebeko! Soustřeď se!

,,Zastav."

,,Cože?" podivil se.

Nenechám se takhle ponižovat. ,,Zastav!"

,,Ani náhodou. Slečince by se špatně šlapalo a měla by kecy." zazubil se a trochu přidal.

,,Tak hele!" zaječela jsem na něj, až ho to trošku zarazilo ,,Nehodlám tady poslouchat nějaký tvý kecy o nějaký slečince!! Tohle si můžeš nechat pro sebe a pro nějaké tvé dámičky co na ně mrkneš a hned jsou tvoje!! Okamžitě zastav! Nebudeš mi říkat co mám dělat! NECH MĚ JÍT!!!" 

Bylo vidět že ho trošku  zamrzelo když jsem mu poslední slovo ještě zvýraznila rozhozením rukou s kapkou zoufalého tónu.

,,Dobře." zastavil trochu smutně a čekal.

,,Počkej, já to tak nemyslela..." zarazila jsem se taky trochu smutně a dál seděla v sedle.

,,Jen jdi." řekl mi ,,Máš pravdu. Nemám vůbec žádné právo tě tu držet. Můžeš jít kam chceš, je to na tobě. Naše cesty se dělí... sbohem."

,,Neřekla jsem že chci odejít. Jenom chci jít pěšky." řekla jsem mu lítostivě a pomalu sesedla ze sedla.

Bylo vidět že se mu ulevilo.

,,Dobře."

Tákže, tenhle díl byl o něco kratší, já vím, ale myslím si že ty díly dělám moc dlouhé.

A co si o tom myslíte vy? Klidně mi to napište do komentářů.