Rebečino prokletí

♬11. Chceš říct že jsme ztracení?♬

Ahoj!

Ještě než začnete číst, chtěla bych strašně poděkovat Superleontynka, za to že mi ohlasovala všechny kapitoly, a za to jí věnuji tuhle kapitolku. No,  nebudu to zdržovat, takže hurá do čtení! =)

,,Tak hele, víš ty vůbec jakým směrem to je?" dloubla jsem si do něj. Je roztomilej když neví kam má jít.

,,Neboj. Určitě to bylo tady. Říkali že to bude skála ve tvaru krabice... ale že se mám řídit podle uschlé řady stromů! A ta je támhle !" ukázal na opačný směr naší cesty.

,,Takže jsme se ztratili." povzdechla jsem si a sedla si na velký kámen.

,,Ne! No .. ikdyž .. no dobře, jsme ztracení. A je to moje vina." dal si  obličej do dlaní.

,,Nezoufej. Určitě tu bude někde nějaká pomoc. Nemůže to tu být přece opuštěné..." pohladila jsem ho po rameni. A on se na mě podíval, s nadějí ve tváři a řekl mi : ,,Máš pravdu."

Já jsem se kolem sebe rozhlédla a snažila se určit směr kudy by mohla být nejbližší civilizace, když si kůň nezaujatě utrhnul kousek trávy z malého pruhu hlíny a začal ho přežvykovat.

,,To je ono!" vyjekla jsem najednou, když mi došel můj plán. Teda vlastně nám to mělo docvaknout oboum.

,,Co?" zeptal se mě a posadil se taky.

,,Magie!" zvolala jsem ,,Magie nás může zachránit! Na světě existuje tolik kouzel že určitě něco vymyslíme!" povykovala jsem a obejmula v záchvatu radosti Kana.

Pevně jsem se k němu přitiskla, až jsem na prsou cítila jeho svaly..

Ach jo, Rebeko, ty beznadějný případe!

Když mi došlo co to dělám, odtáhla jsem se od něj na dva metry a snažila se trochu zapojit svůj mozek. 

Trošku jsem se předklonila, zavřela jsem oči a přemýšlela...

V obrazu v myslí jsem se objevilo místo na kterém jsme stáli v obrazu. Pomyslela jsem na lidi, na vesnici mezi dvěma vzdálenými útesy a ukázala se mi tam šipka. Nevedla ani k řadě oschlých stromů, ani ke krabicové skále, ale přímo mezi ně směrem za nás.

,,Tudy." otevřela jsem oči a ukázala správným směrem. 

,,Já to věděl. Celou dobu jsme šli špatně." povzdechnul si a nasedl. 

Došla jsem k němu, nasedla a promluvila : ,,Říkal jsi že je to odtud jenom den cesty. Takže když si pospíšíme, budeme tam dřív, no ne?" snažila jsem se mu vnuknout naději. 

Možná že to pomohlo, ale nejsem si jistá. Pak už totiž nepromluvil.

Jeli jsme klusem, ale většinou jsme s těží  šli pěšky. Rychleji to totiž nešlo.

***

Po dni a půl namáhavé cesty jsme se teda dobelhali do té vesnice, o které Kane říkal. Dokonce, kvůli tomu že nám došli zásoby, jsme si museli chytit a upéct nějakou veverku nebo co to bylo.

,,Já mám hlad.." zaskučela jsem když jsme právě přicházeli.

,,To já taky, ale musíme to vydržet až k obchodu. Nebudeme tu přece slintat nad slepicemi." uchechtnul se Kane a pak už radši držel jazyk za zuby, protože se na nás pár lidí otočilo. Nebo alespoň podívalo.

,,Rychle, dej mi peníze."¨

,,Na co?" zeptal se.

,,Vidím pár obchodů! No tak, kam jsi je zahrabal? Ty jsi je uklízel." 

Zastavili jsme tedy, Kane mi podal peníze a já pádila k nejbližšímu obchodu. Nakoupila jsem nějaké pečivo a zeleninu. Já vím, k sobě se to nehodí ale maso bylo příliš drahé a chtěli jsme toho koupit co nejvíc.

Jen co jsme se nabaštili (to je ale zvláštní slovo, co?), domluvili jsme si ponocování v jednom hostinci. Naštěstí tam měli docela levno. Asi proto že se tu každý zná.

Když jsme se vyspali, druhý den jsme se ráno nasnídali a časně ráno vyrazili. Už jsme za půlí cesty a já bych už moc ráda byla doma.

A tak jsme jeli.  

Myslím že by to mohlo být odtud 2 dny, když si pospíšíme.

Jak já se těším!