Rebečino prokletí

⚛ 3. Spíš na zemi ⚛

,,Lidé se mění, to už jsem ti říkala. " opáčila jsem stejně tázavě jako Simon před chvílí.
,,No to je sice pravda, ale sama jsi říkala že už nechceš mít nic společného s kouzly."
Vstala jsem abych došla pro tu domácí šťávu kterou jsem nechala na pultíku, jenže mě Simon zastavil.

,,Dojdu pro to."
Jak může sakra vědět co chci udělat?

Na to se zvedl, a došel pro džbánek. Rovnou s sebou vzal i dva vyřezávané kalíšky. 

,,Myslím že jsem celou tu dobu chápala magii špatně. Možná je to ve skutečnosti dar a výjimečná schopnost, ale já jsem ji vnímala opačně kvůli lidem co se jí báli. Chápej - všimni si že lidé se vždy bojí něčeho co neznají. A snaží se to zlikvidovat jenom proto aby někdo nebyl kvůli té změně nadřazenější než oni. " sklopila jsem zrak poníženě.

Strašný pocit.
Simon mezitím donesl džbánek s pitím a nalil nám. Trochu jsem si usrkla abych rozptýlila náhlé ticho v domě.
Položil mi soucitně ruku na rameno, díky čemu jsem mu dokázala pohlédnout do očí. 

,,Kvůli tomu jsem tady. Rebeco, myslím že nejsi jediná kdo umí používat magii."

Blbost.

,,Co tím myslíš?" zeptala jsem se nevěřícně a znovu se napila. 

,,Není to moc jednoduchý. Víš, když jsem odešel, neodešel jsem dobrovolně, ale protože jsem musel."

Cože?!

Samým překvapením jsem se zakuckala protože jsem ještě pořád pomalu upíjela z kelímku 

,,No to si ze mě děláš srandu! Celé ty roky žiju v domnění že jsi nás schválně opustil a mezitím nám všem zajíš pravdu?! Jak ti pak mám důvěřovat?!" vybuchla jsem a trochu naštvaně jsem práskla s kelímkem.

,,Já za to nemůžu!" odsekl dotčeně Simon

,,Jo? A kdo pak za to může? Lencika, že? " neudržela jsem se

Simon, který se mezitím stihl taky vzteky postavit, se posadil a zoufale mi pohlédl do očí. ,,To ty za to můžeš, Rebeco." 

Takže 11 let jsem vyrůstala bez bráchy kvůli době a já za to vinila jeho. Naprosto super....

Podlomily se mi kolena. S  žuchnutím jsem se posadila a tvář si přikryla dlaněmi. 

To já jsem viníkem toho všeho...

,,Řekni mi proč." řekla jsem plačtivě a odkryla si oblíčej.

,,No, když jsme  byli malí, často jsme si spolu hráli. To tehdy už lidé věděli o tvé magii. Jen tak tak to překousávali. Ale jednou, když jsme si spolu hráli na zahradě rodičů ještě tehdy ve městě, byla jsi tak zabraná do hry že jsi prostě neudržela magii na uzdě." napil se a pokračoval : ,, jednou procházel kolem naší zahrady takový muž. Ty jsi svou magií rozdrtila plot kolem kterého právě procházel na tisíce třísek. Zapíchly se do něj skoro všechny." odmlčel se a podíval se na ozdobné hodiny s motivem přírody.

,,O pár týdnů později zemřel protože se mu do ran dostala infekce. Tys o tom tehdy nevěděla, ale uskutečnila se rada ve které se po dlouhé době rozhodlo že musím odejít. Prý je kvůli tobě magie pro všechny nebezpečná, když si jsme si hráli. A tak mě vyhostili z města."

Zase jsem cítila jak se mi do očí hrnou slzy. 

Ne, teď se nesmíš rozbrečet!

,,Proč jsi se vrátil? " zeptala jsem se a párkrát zamrkala, abych z očí odehnala slzy.