Rebečino prokletí

❂ 21. Co se stalo?! ❂

Pane bože, co to mělo ksakru znamenat?!

Tak jestli tohle byla moje budoucnost, to raději skočím z mostu!!!

Brr....

Ale pak jsem objevila Kana, jak sedí na posteli naproti mně a s těží zadržuje smích.

,,Co je tak vtipnýho?" obořila jsem se na něj a dala si ruce v bok.

,,Víš, když jsi spala.." rozchechtal se znovu ,,Tys u toho tak divně hekala..." rozesmál se zase až se smíchy popadal za břicho.

Cože?!

Ale nee...

,,Co tím jako chceš říct?" zeptala jsem se ale stejně jsem odpověď nečekala.

Bůhví co si o mě musí myslet. ,,Víš co? Radši mlč. Zbytek si domyslím sama. Jak ale dopadla výprava za Annarelou?" zeptala jsem se abych odvedla pozornost.

,,Jediné co jsem se od ní dozvěděl bylo že mi asi něco je, že Alensdorf prostě neexistuje. A to je na tom to nejdivnější."

Jak jako že neexistuje?

,,Musí to mít nějaké vysvětlení. Nemůže neexistovat. To je absurdní! A stálo to 30 ragů! Taková ztráta!" zvedla jsem se naštvaně z postele a začla pochodovat sem a tam.

,,Jak říkám, to je všechno co od ní vím! Al já za to nemůžu. Když jsou místní kouzelníci tak schopní, tak ať nám řeknou proč si všichni myslí že neexistuje."

,,To není možné. No, budeme si to nejspíš muset udělat sami." rozhodla jsem a zase si sedla na postel.

A použila jsem magii tak jak jsem to dělala vždycky.

Zavřela jsem oči a představovala jsem si Alensdorf. Město na kopci opatřené vysokými hradbami, malými domečky a poněkud uschlými zahradami. Hostince, trh na který jsem vždycky chodívala a můj milovaný, malý domeček.

A taky Lenciku.

A Simona, Andreje a další..

Ale ne! Takhle to nikdy nedodělám. Musím na ně přestat myslet, ale jak když zaplňovali podstatnou část mého života? Nemůžu na ně přestat myslet.

Nemůžu.

Na vlasech se mi utvořily oranžové prameny.

Zabírá to.

Myslela jsem na to město ještě intenzivněji, jako kdybych ho opravdu viděla.

Představovala jsem si vůni linoucích se z hostinců, mírný větřík který se vždycky proháněl temnými uličkami a déšť, který vždycky tam příjemně pročišťoval vzduch...

V mysli se mi najednou vynořila nějaká mapa. Vypadala jako mapa Zunarely, a ještě nějakých měst.

Najednou se celý obraz začervenil, a objevil se jeden velký červený kříž. Potom se vše rozplynulo.

Otevřela jsem oči a přemýšlela, mezitím co obarvené prameny vlasů se pomalu vytrácely.

,,Tak co?" vyrušil mě Kane, který mezitím čekal na posteli a prohlížel si mě.

Nesnáším když si mě někdo takhle prohlíží.

,,Tak jak říkali, prostě nic jsem neviděla. Ale to je nemožné. Jak to že není?" povzdychla jsem si a dala obličej do dlaní.

Nechápu to..

,,Všichni měli pravdu..ale to je přece nemožné! Nemůže neexistovat..." hlesla jsem a posmutněla o to víc. ,,Jestliže neexistuje, pak už se s nimi nikdy neuvidím..."

,,Poslyš, nevím sice kdo jsou ti tvoji oni, ale já jsem si docela jistý že mě nikdo nehledá. Ani nikdy hledat nebude, ani nic podobného, takže mě může být jedno co se se mnou stane. Ale ty se vrátit musíš."

Stoupla ve mně vlna naštvání ,,O tomhle jsme se už bavili," odsekla jsem mu ostře ,,a už nemusíme a ani nebudeme! Nevrátím se ani kdybys mě měl odtáhnout párem volů!" zvýšila jsem na něj hlas a gestem mu ukázala že končím. Docela jsem zapomněla na svůj předchvilný smutek.

,,Nechci se hádat." posmutněl Kane a sednul si na postel.

,,Hmm.. zajímavé  když se stejně pořád hádáš!" využila jsem chvíle kdy se zlomil a křikla jsem na něj.

Bylo vidět že ho smutek opustil a byl znova připravený na hádku.

To jsem trochu přepískla.

,,Jo? Když ty na mě pořád řveš! Udělej tohle, udělej tamto, ale aby jsi ten svůj zadek přenesla do Alensdorfu, to už se ti nechce co?!" křičel na mě a zlostí praštil pěstí do stolku, až se rozlehla ozvěna po celé půdě.

,,Máš pravdu, nebudu se s tebou hádat. To si raději všechno zařídím sama!!" zařvala jsem na něj a prudce seběhla dolů, až jsem cestou dupala.

Určitě teď vypadám jako malý fracek.

Nevnímala jsem ani Grace, která se mě na něco ptala když slyšela (nejspíš, teda spíš až tak na 100%) jak se hádáme.

Ale to mi může být klidně jedno, jdu na vzduch. A on, ať si tady klidně shnije.

Opravdu jsem to řekla?

Někdy mě tak šíleně štve!

Vyšla jsem ven. 

-- Trošku to přeskočíme --

Po asi dvou hodinách "větrání" jsem se zase vrátila. Tentokrát za mnou Kane už nelezl, za což jsem mu vděčná.

Spokojená, s hlavou provětranou jsem zase otevřela dveře a sedla si ke stolu.

Povídala jsem si s Grace. Bylo vidět že ji hodně zajímá co se mezi námi stalo, ale já jsem pro jistotu dělala blbou.

Od života jsem se naučila pravidlo Hlídej, co jazyk nehlídá.

A taky mi to jako malé často říkala matka.

Nesmím zapomenout, že Grace není naše známá. Pouze milá pohostinná.

Jak jsme si tak povídaly, došlo i na otázku jak bych chtěla v životě pokračovat. Myslím že u mně je jasné že zůstanu v Zunarele, ale co tady? Možná navázat nové kontakty, začít nový život. Těžká otázka.

Když jsem se na tu samou otázku zeptala já jí, odpověděla že taky neví. Nejspíš si ale najde nějakého přítele, založí s ním rodinu a bude vést obvyklý život ženy v domácnosti.

Mezi řádky ze slov z jejích úst jsem ale poznala že tím přítelem myslí Kana. A bude ho chtít dostat.

Tím jsem si jistá.