Rebečino prokletí

❀ 7. Operace?! ❀

,,Co bys mi chtěl říct?" naklonila jsem k němu hlavu. V bříšku jsem měla uspokojivý pocit plného žaludku.

,,Rebeko.." vydechl ,,pomůžu ti se odtud dostat."

Vyvalila jsem na něj oči a přisunula se blíž k němu. ,,Jak bys mě prosím tě odsud chtěl dostat?" rozhodila jsem rukama ,,Když utečeš, pošlou na tebe hlídky. A později by si tě taky vyhledali. Útěk je zkrátka nemožný. Věř mi, zkusila jsem to. " zachechtla jsem se a založila ruce v bok.

,,Pojď blíž." naznačil mi prstem a já jeho přání splnila. ,,Kdopak je tu každý den a zná tohle středisko líp než svý boty?" řekl polohlasně usmál se. Líbil se mi jeho úsměv.

,,No tak jo." povzdechla jsem si.

,,Ale mám tu jednu podmínku." namítl. 

Co zase po mě chce?!

,,O žádných podmínkách tu nikdo nemluvil! Nebudu utíkat podmínečně!" zvolala jsem na něho možná trochu moc hlasitě a kousek se odšoupla.

,,Rebeko! Uvědom si že na tobě chtějí dělat pokusy! Chtějí zjistit proč ovládáš magii!" 

  Chtějí zjistit proč ovládáš magii!... 

Chtějí zjistit proč ovládáš magii! ...

Podívala jsem se na něj s vlhkýma očima. ,,Takže ty víš proč tu jsem..." sklopila jsem zrak a cítila jak se mi z oka uvolnila první slza.

,,Rebeko....nebreč...vdyť ti nabízím volnost. Za pár dní bys tu už nemusela být." podíval se na mě s nadějí v očích a pohladil mě po tváři.

Já jsem se mu ale vytrhla a uslzené oči si utřela o rukáv. ,,Proč to děláš? Vdyť to ty jsi mě chytil! To ty jsi způsobil že tu ještě jsem!" obořila jsem se na něj plačtivě a sedla si na kraj postele.

Nebýt jeho, už bych možná byla na cestě k Simonovi...

Simon! Úplně jsem na něj zapomněla. Určitě si o mě dělá velkou starost...

,,Nechtěl jsem aby to vypadalo že ti chci pomoct. Ale teď vím jak se cítíš a pomůžu ti. Stačí jen dělat co ti řeknu."

Už jednou mi došlo že silou to nepůjde. A teď mi navíc Kane nabízí pomocnou ruku? A to v dobrém?

,,Jak ti můžu věřit?" vzhlédla jsem k němu s nadějí. I když ho znám krátce, vím že v jádru je dobrý. Ale i tak si to chci ověřit.

A on si jenom povzdechl, a vzal klíč. Klíč se štítkem 1. 

Otevřel dveře, a přišel těsně ke mě. A pak udělal něco co jsem absolutně nečekala.

Sednul si vedle mě, dlaň mi přitiskl na tvář a lehce mě políbil na ústa.

Nevěděla jsem co mám dělat, jestli jeho důkaz přijmout nebo ne.

Ale pak mi to došlo.

Rebeko!!!!

Je to tvůj dozorce, který tě chytil abys nemohla pryč odsud za Simonem a vším co máš ráda!! Znáš ho asi pár hodin a už se líbáte na cele!!! ZASTAV TO!!!

Prudce jsem se od něj odstrčila a nacpala se zády ke stěně daleko od něj. Ublíženě a možná i trochu vyděšeně jsem se na něj podívala a on mi opětoval smutný pohled. Pak se sebral a odešel.

Myšlenky mi zběsile vířily hlavou. Políbil tě! Rebeko! Políbil tě! Bez zeptání!! Bylo mu to jedno!

Přemýšlela jsem takhle asi půl hodiny, dokud jsem neucítila jak mi těžkne hlava. A taky mě začala bolet.