Předem upozorňuji (jak už jste si asi mohli všimnout podle názvu) že celý příběh se přepisuje. Tzn. že pokud vám něco nebude sedět, prosím omluvte mojí nedokonalost příběhu a kdyžtak mě na tu chybu upozorněte. Kritika je klíčem ke zlepšení, takže mě...
Upustila jsem otěže a rozeběhla se k němu. Do očí mi okamžitě vhrkly slzy. ,,Kde se tu bereš?" zeptala jsem se ho když jsem ho nadšením pevně objala . ,,Kde se tu bereš ty?" zvedl hlavu a s tím svým typicky potroublým úsměvem mi setřel slzu. ,, No tak, přestaň brečet. Tak dlouho jsem pryč přece nebyl."
Dělá si ze mě srandu..že? ,,Myslím že bych ti měla připomenout že jsi byl pryč 11 let, drahý bratříčku."zašklebila jsem se na ně. ,,Noo.." zamyslel se se šibalským úsměvem Andrej ,, Vlastně to bylo 10 let a 8 měsíců." ,,Hele! Já myslela že jsi se mnou!" zasmála jsem se s strčila ho do ramene.
,,Tak povídej!" vyhrkla jsem na Simona, plná zvědavosti ,,Kde jsi celou tu dobu byl? Proč ses neozval? Ani jsi neposlal holuba!" otočila jsem se naoko naštvaně zády k němu.
,,Ono to bylo takový složitý. To ti prostě vysvětlím později. Dobře?" usmál se bratrsky čímž mě naštval ještě víc. ,,Mám právo to vědět!" nenechala jsem se odbýt a dál jsem to z něj tahala. ,,Ne!" mávl ledabyle rukou a spustil : ,, Kde teď vůbec bydlíš? Vůbec nic o tobě nevím. Strašně se mi po tobě stýskalo, ani nevíš jak!" sklopil zrak a zadíval se do země. ,,Nerad vás ruším," vsoukal se najednou Andrej do naší konverzace s mírnou nejistotou ,,Ale už je docela pozdě. Neměli by jste už jít domů?"
Zadívala jsem se na hodiny a překvapeně zamrkala. ,,Pane bože! Nevěděla jsem že už je tak pozdě, fakt už bychom měli jít domů. Ale myslím že nemáme dopravu pro tři lidi najednou." zasmála jsem se a vyhoupla se do sedla.
Andrej se Simonem se na sebe nakonec tázavě podívali a byli by takhle koukali ještě do noci, kdyby jsem Simonovi nepokynula že si má nasednout. Ten se nakonec se značnou námahou dostal do sedla a úlevně vzdychl.
,,Co jsi ve světě dělal?" rýpla jsem si do něj zase což doprovázelo můj osměv od ucha k uchu. No, myslím že už ho tím dost štvu. ,,Mimochodem sbohem Andreji." ,,Ahoj." Pozdravil nás a odešel.
,,Kde vůbec bydlíš? Tak dlouho jsme se neviděli." posmutněl Simon a rozhlédl se kolem.
Prstem jsem ukázala na jeden kopeček trochu vzdálený, na kterém ležel takový malý útulný domeček.
,,Spíš ty mi řekni kde jsi celou tu dobu byl. A hlavně proč ti to tak trvalo. Mám chuť tě obejmout a zároveň uškrtit!" zasmála jsem se od srdce a pobídla Lenciku do klusu. Simon se ale jen uchechtnul. ,,Hodně ses změnila za tu dobu co jsem tu nebyl, sestričko." ,,Lidé se mění. Ani ty nejsi vyjímka." odfrkla jsem si a užívala si vítr který mi čechral vlasy.
Byli jsme už těsně pod kopcem dál od města a já už jsem se nemohla dočkat až Simonovi povyprávím co všechno se změnilo a co se stalo. Slunce začalo pomalu zapadat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Asi moc pěkné nebude, když se mu směješ" oplatila jsem mu stejnou mincí a pobídla ho, ať jde domů, mezitím co jsem jí šla zavřít.
Otevřela jsem dveře, zavedla Lenciku dovnitř a bleskově jí odsedlala. Když jsem vešla do domku, uviděla jsem Simona prohlížet si všechno kolem. ,,Copak, nelíbí se ti tu?" uchechtla jsem se a šla mu nalít trochu domácí šťávy. Ten si přestal prohlížet a sednul si na pevnou dřevěnou židli u stolu s květinou v domácí váze. Napřímil se. ,,Ale líbí. Jen jsem tu čekal trochu víc..."
