Rebečino prokletí

❃ 15. Pomoc...❃

,,KAN...!" ale to už jsem byla zase donucená mlčet.

Pořád měl ruku v mém výstřihu. A posouval se níž.

Začala mi po tváři téct první slza.

Naštěstí (!) Kane uslyšel můj křik a přiběhl. Když viděl co se to děje, v očích mu vzplály naštvané ohníčky.

,,Okamžitě jí pusť!!" zařval a jednu mu vrazil. Bez okolků.

Já jsem se tomu nechutnému chlapovi vší silou vytrhla a skočila jsem co nejdál od něj. Schovala jsem se za Kana a otřela si slzu rukávem. 

Chytnul se za nos ze kterého mu začala téct krev a vyděšeně se podíval. 

Dobře mu tak!!

Ikdyž..

,,Kane, to snad nebylo nutný.." zaprotestovala jsem zmateně. 

Zase jsem nevěděla co je dobře a co špatně.

Achjo...

Proč jsem vždycky tak nerozhodná?

,,Ještě jednou se jí dotkneš a už tě nikdy nikdo neuvidí, jasný?" zeptal se hodně výhružně a přiblížil se k němu.

,,J-jasný." zakvílel a odtahoval se dál.

Kane se na něj ještě jednou výhružně podíval.

,,Co se to tu děje??" zeptal se zadýchaně hospodský, který ještě něco vyřizoval u stáje. Uviděl jak se jeho pomocníkovi valí z nosu krev.

,,Odcházíme. Koně tu nechte do zítra, zastavíme se pro něj." odpověděl rázně, na hrubo mě chytnul za ruku a odkráčel.

,,Co to mělo znamenat? A ještě k tomu - ty už nejsi naštvaný?" snažila jsem se mu vytrhnout, ale marně.

,,Tak hele, možná na tebe jsem ještě naštvaný, ale to neznamená že ho nechám aby tě osahával kdy se mu zachce. A můžeš mi poděkovat. Kdybych mu jednu nevrazil, už bys nejspíš někde klečela a..." umlčel naštvaně sám sebe a pustil mě, abych sebou pořád tak nemlela.

,,Tak kde jste? Nemyslela jsem že by vám to trvalo tak dlouho." dala si ruce na pas a tázavě se na nás podívala. Na Kana se mírně pousmála.

Na očích už naštěstí nebylo poznat že jsem brečela. Díky bohu.

,,Menší komplikace. Ale už je všechno v pohodě, kůň ustájený takže se můžeme vydat na cestu." pousmál se Kane a podíval se starostlivě na mě.

Co na mě do háje pořád tak vidí?!

Chtěla jsem se zeptat kudy je její dům, ale zarazila jsem se. Nesmím mluvit, protože by jsem měla zlomený hlas. Na 90%. Ale zase nesmím moc mlčet, protože by jí to pak přišlo divné. 

Achjo.

Už jsem zase taková. Nerozhodná.

Bylo na Grace vidět že je trošku smutná jak se na mě Kane dívá.

,,Takže, kudy je tvůj dům?" zeptal se, protože mu nejspíš vadilo to náhlé ticho co mezi námi najednou vládlo.

,,Eh..jasně. Všechno co jsem potřebovala mám, takže můžem vyrazit." pousmála se a vyrazila chodníkem. Nejspíš jí bylo trapně.

***

Po nějaké té čtvrt hodince jsme dorazili mlčky na místo kde jsme měli přespat. Byl to takový domek velikostí skoro stejný tomu mému. Akorát ten její byl o něco větší. A měl míň květin.

,,Takže, tady bydlím." pronesla šťastně. Ta cesta jí už asi vyvětrala hlavu.

Okamžitě jsem si vzpomněla na to jak jsem si poprvé koupila svůj první dům a posmutněla jsem. Od té doby mi  zůstal na pořád.

FLASHBACK

Opatrně jsem zaťukala na dveře. Vypadaly že by měly každou chvíli spadnout, tak jsem si dávala pozor na každý zvuk a vrznutí které jsem uslyšela. Ten dům je  hodně starý. Měli si ho opravit.

Ozvala se vrzající podlaha zároveň s kroky a dveře se otevřely.

Nepříjemná tvář starého chlapíka mě přivítala se zamumlaným pozdravem a celá natěšená jsem přijmula jeho pozvání dovnitř.

Do nosu mě okamžitě praštil zápach starého dřeva a hodně specifická vůně domku. Někde v koutku jsem cítila i zatuchlinu, ale to jsem se snažila nevnímat. 

Až to tu bude moje, všechno změním.

Dobře, možná ne všechno, ale rozhodně velkou část.

Ten muž (zjistila jsem že se jmenuje Glér) mi nabídnul nějaký čaj. Když jsem si trošku usrkla, zjistila jsem že většina toho nechutného zápachu pochází právě odsud.

Fuj.

Sedla jsem si s ním ke stolu a povídali jsme si o koupě toho domu.

Zjistila jsem, že Glér ho prodává, protože se chce přestěhovat jinam. Tohle obydlí mu už nevyhovovalo. 

Rodina se mu odstěhovala, kšefty přestaly fungovat, a navíc potřeboval nějaké peníze. Všechno bylo podle něj v tahu.

Heh, to se mě nikdy nestane. Já si budu dávat pozor, aby se mi nikdy v životě nic takového nestalo. Umím si to kontrolovat.

Po půlhodinovém klábosení co ano a co ne, podepsání smlouvy, domluvě a výslechu rad a tipů kupujícího od prodávajícího jsme si konečně slavnostně potřásli rukami a rozloučili jsme se.

Papír, na který jsme se podepsali, musím odevzdat na radě a zítra proběhne vystěhování.

A já se nastěhuji do mého dokonalého nového domečku.

KONEC FLASHBACKU

Večer jsme dostali večeři, rozbalili si svoje věci (což mimochodem byly jenom 2 brašny pro nás oba) a šli jsme spát.

Naštěstí Grace měla ve svém domečku ještě nějaké polštáře a deky, takže jsme mohli přespat v pohodlí.

Ale..

Znáte ten pocit, když se najednou nudíte a začnete přemýšlet o tom o všechno v životě jste zkazili?

Mě se to stalo právě teď.

Myslela jsem na Lenciku, na to jak si myslí že jsem jí opustila, na Andreje a Simona, a na všechno okolo nich.

V mysli mi vířily výčitky svědomí v mohutných houfech.

A taky na to jak mě unesli.

A taky na to jak jsem si pokazila dětství.

Prostě na všechno, co jste během života zkazili.

A pak jsem ještě myslela na Kana.

Na to, jak mě poprvé políbil v cele...

Bylo tolik komplikací, které kdybych si více promyslela, nebyla bych tu...

Ale má to i svá +!

Jenže i otázky.

Jsem v Zunarele, městě čarodějů. Ale proč jsem to řekla když jsem to nikdy ani říct nechtěla? A když už, jak to že jsem se přenesla zrovna do Zunarely?

Jsem s ní nějak spojená?