Rebečino prokletí

Další hádky + ☛ KRÁTKÉ INFO ☚

Ahoj,
po opravdu dlouhém rozhodování jsem si řekla, že když už jsem se dostala až sem, takto jen tak nezahodím. 
Taakže??
V příběhu pokračuju dál! :)
Ráda bych znala vaše názory na tenhle "vývoj" příběhu.  Přece jenom, tohle se taky zapíše do jeho historie. Jako speciál za tu dlouhou dobu pauzy tu pro vás mám o něco delší díl, tak si ho užijte. 
Takže to nebudu dál zdržovat a teď hurá do čtení!

,,Hele Rebeko, proč mám takový pocit že mi něco tajíš?" zeptala se mě Grace když se zadívala do mého obličeje.
,,Nic ti netajím." odsekla jsem a nasadila mírně zamračený výraz.
Povzdechla si a zadívala se do stolu. ,,Proč mi nikdo nevěří?"
,,Protože možná né vždycky říkáš pravdu." vyhrkla jsem na ní.

A sakra, nikdy nehlídám co vypustím z pusy.
Hlídej, co jazyk nehlídá...
Do háje! Věděla jsem že rodiče měli vždycky pravdu.
Zamrkala a podívala se na mě. Měla vlhké oči. ,,Ty si myslíš že lžu?" šeptla a zamrkala znova aby zahnala slzy.
Okamžitě se na mě vyvalila vlna lítosti. ,,Ale já to tak nemyslela." řekla jsem jí smutně i konejšivě zároveň.

,,A jak jsi to teda myslela? Ale já vím, ty mě znáš jenom pár dní. Jak bys mi měla věřit? Nikdo mi nevěří a nikdy mi věřit nebude.." zavřela poraženě oči. Viděla jsem jak se jí po tváři skutálela veliká slza.
Ale ne, ona brečí kvůli mě?
Co jsem to zase provedla?
Musím to zachránit. ,,Já jsem ale nechtěla aby to tak vyznělo, já ti věřím, ale v některých věcech občas nejsi moc přesvědčivá." snažila jsem se.

A možná to i vyšlo. Grace si rukou otřela stékající slzu a zadívala se někam ven z okna. Tvář měla klidnou ale plačtivou, s výrazem osamělosti.
Byla tak... zvláštní.

,,Omlouvám se." řekla jsem jí na rovinu a snaživě se na ní podívala ,,Jen jsem nevěděla že to vezmeš takhle."
,,Promiň mi to." s pláčem se na mě otočila a hned mě objala. Páni... 
Musím se přiznat že takovou reakci jsem opravdu nečekala. Ale i tak jsem jí objetí opětovala. 

,,Rebeko?" ozvalo se najednou ze schodů.
Kdo jiný by to byl než Kane?

Mírně jsem se od Grace odtáhla, a zadívala se na místo odkud jsem slyšela jeho hlas. ,,Rebeko!" zavolal znova ještě než sestoupil z posledního schodu. ,,Tady jsi.." začal ,,Moc mě to mrzí, nechtěl jsem aby...." zarazil se najednou. ,,Co se to tu sakra dělo?"
,,Jenom jsme spolu mluvily." odpověděla jsem rychle za Grace, a koutkem oka jsem zaznamenala jak si utřela mokré oči a vysmrkala se do kapesníku, který ležel na stole. 

,,Aha... jo, dobře. Já bych si teď chtěl někde venku osamotě promluvit s Rebekou....nevadilo by to?" otočil se na Grace a na chvíli i na mě, jakoby mě očima prosil. 
,,Jo, klidně běžte." špitla Grace a otočila se. Nejspíš nechtěla aby ji Kane viděl viděl brečet. 

Se mnou v patách teda vyšel ze dveří a rozhlédl se, jakoby hledal to pravé místo. Nakonec jsem to ale vzala za něj  a šla se opřít o zeď kousek dál od domku. 
,,Takže, o čem jsi to chtěl mluvit?" 
Nadechnul se a spustil : ,,Je mi to moc líto Rebeko, mrzí mě že jsem nerespektoval tvoje rozhodnutí a pokoušel se ti vnutit co mě přijde vhodné. Nechtěl jsem na tebe řvát, ale když ty jsi tak tvrdohlavá..." povzdechnul si a lehce se pousmál ,,Nemyslel jsem vážně to co jsem říkal. Odpustíš mi?"

Tahle jeho řeč mě opravdu dostala. Byla tak dojemná a zároveň upřímná... prostě jsem na tohle nemohla říct ne. 
,,No tak jo, ale už mi do toho nebudeš nikdy kecat!" zasmála jsem se, čímž jsem okamžitě uvolnila mezi náma náladu. Na Kanovi bylo vidět že se mu ulevilo. 
,,A pusinka by nebyla..?"
Musím se přiznat že mě tohle trochu překvapilo ale i tak jsem mu v pohodě odpověděla ,,A za co by podle tebe měla být?"
,,Za to jak jsem se hrdinně ujal přemlouvání milady Rebeky." zasmál se, vzal mojí ruku do té své a políbil jí, načež jsem se mu vytrhla a varovně na něj zvedla ukazováček ,,Leda ve snu, a ani v tom ne!" rozchechtala jsem se a vlepila jsem  mu jemný pohlavek.
,,A to bylo za co?" zeptal se se smíchem. 
,,Za tu tvojí drzost." odfrkla jsem si falešně a jako nějaká dvorní paní jsem s imaginárním vějířem došla až ke dveřím, přičemž Kane byl mi byl pořád v patách.