Rebečino prokletí

✠19. Mám tě rád ✠

Když jsem se zase vrátila, byl čas oběda. 

Takže moje vycházka se prodloužila asi o hodinu.

Kane s Grace seděli v kuchyni a jedli nějakou polévku. ,,Kde jsi byla tak dlouho?" zvedl se Kane hned ze židle a chtěl mě obejmout, ale zastavila jsem ho.

Já  nejsem žádná děvka co ti odpustí to co jsi udělal.

Probodávala jsem ho pohledem a odstrčila ho od sebe. ,,Najím se nahoře, vy si nechte tohle."

Tvář jsem měla sice ještě trošku načervenalou, ale už pomalu bledla.

,,Co se stalo?" slyšela jsem ještě hlas Grace, ale to už jsem šlapala po schodech nahoru.

,,Já ani nevím..."

Nahoře jsem rozbalila tašky a uviděla v nich co? Nic. Takže jsem zůstala o hladu jenom proto že jsem trucovala.

Ach jo...

Já jsem ale srab!

Takže jdu dolů, on se mi omluví a všechno bude v pohodě. 

Pokud ho nepošlu do háje s tím že je to kretén.

Ještě se uvidí.

Sešla jsem schody a zamířila k hrnci s tou polévkou stojící na stole. ,,Promiň....můžu si vzít?"

V těhle situacích se většinou cítím strašně trapně. A dneska to nebylo jiné.

Viděla jsem že v kuchyni je se mnou jenom Kane. ,,Jasně, jenom si nalož kolik chceš. Grace říkala že něco musí zařídit takže bude do půl hodiny doma."

Přikývla jsem, vyndala si talíř a něco si naložila. 

Musím přiznat že z té cesty mám pořád ještě trochu scvrklý  žaludek, takže moc hlad většinou nemívám. 

Ale měla jsem ho.

Když jsem dojedla, chtěla jsem jít zase nahoru ale Kane mě zastavil : ,,Poslyš, potřebuju si s tebou promluvit."

,,Hmm?" nadzvedla jsem tázavě obočí a založila si ruce na prsou. Byla jsem na něj pořádně naštvaná.

Dobře, a teď to přijde. Omluví se mi, bude si myslet že je všechno v pořádku, ale to teda není!

,,Moc mě mrzí co jsem ti udělal, choval jsem se jako idiot a nedošlo mi co vlastně dělám. Jenom jsem na tebe měl strašný vztek, a neovládl jsem se. Promiň mi to." zadíval se mi prosebně do očí. 

Ach jo..  nemůžu uvěřit jak na mě působí!

Možná to přece jen stojí za omluvu... přece mi nechtěl nic udělat...

Ale stejně se zachoval jako kretén.

,,Běž do háje!"

Má pravdu, opravdu se chová jako idiot.

Vyšla jsem nahoru na půdu, a tentokrát se mě už nesnažil zastavit. Asi mu už došlo jak na tom je.

Po nějaké době jsem uslyšela zaskřípání dveří a lehké dupání.

A asi o 5 minut později za mnou zase přitáhl.

Grrr....

Protože jsem ležela na posteli a odpočívala, tak jsem se po jeho příchodu otočila na bok zády k němu.

Když jsem se zase otočila protože nějak dlouho mlčel, uviděla jsem ho jak leží na posteli a s obličejem v dlaních sedí na posteli.

Vypadá dost zoufale....

,,Kane?" zeptala jsem se ho opatrně a dál ho pozorovala.

Zvedl hlavu a taky se na mě podíval. Oči měl lesklé.

,,Máš pravdu, choval ses jako idiot. Ale můžu ti odpustit s podmínkou že už to neuděláš. Nebo přinejmenším se o to ani nepokusíš." sedla jsem si k němu.

,,Rebeko, já... já tě mám rád."

...

COŽE?!

Mlčela jsem, protože jsem v tuhle chvíli naprosto nenalézala slova. 

Je to jenom spolu uprchlík, tak proč by mě měl mít rád?

-- Znova debata s mozkem a pusou --

Mozek : COŽE?!

Pusa : COŽE?!

Mozek : Pane bože! Jak dlouho nás zná že se to opováží říct?

Pusa : Hele, neodsuzuj ho! Možná k nám cítí i něco víc, a proto ho tak drtí to co nám udělal.

Mozek : Teď bych měl říkat pitomče spíš já.

Pusa : Proč??

Mozek : Pamatuj si že to on nám tehdy zabránil útěku z té příšerné laboratoře! Pomáhal jim! A teď nás má rád? Co když je to jen prachprostý podvod aby nás tam zase dostal?

Pusa :  A co když to není pravda a ty mu jen křivdíš? Za to že k nám něco cítí? Hmm?

Mozek : Nekřivdím! A kdyby něco, celé je to tvoje vina, protože kdyby jsi byla víc zodpovědná tak víš že se musíš vrátit domů!

Pusa : Nepřitahuj sem minulost, ano?! Tohle s tím nesouvisí!

Mozek : Ale souvisí, a jak moc! Hele, hádat se  nemá cenu (mimochodem moudřejší ustoupí), takže bych navrhoval si ho napřed nějak ozkoušet a teprve pak o tom dál debatovat. Bereš?

Pusa : Hmm, to zní dobře. Beru.

-- konec debaty --

,,Já.. já nevím co ti na to mám říct." položila jsem mu ruku na rameno a soucitně se na něj podívala.

,,Nemusíš říkat nic...vím že to tak necítíš. Sbohem." vstal a chtěl odejít.

Jaký sbohem?!

,,Počkej, co myslíš tím sbohem?" chytla jsem ho tentokrát za ruku zase já, protože jsem chtěla znát odpověď.

,,Odcházím. Ty tu chceš zůstat a já ne, takže tím se naše cesty rozpojují. Věřím že tu budeš šťastná. Já se vydám do Alensdorfu a pokusím se najít tvé známé, abych jim pověděl co se stalo. Myslím že víc slov už není potřeba. Sbohem."

Ne..on nesmí odejít!

Byl tu se mnou tak dlouho... a najednou mě chce opustit?

Do háje! Proč na něj myslím takhle přátelsky? Vím, že k němu něco cítím. K lásce to má na tisíce mil daleko, ale myslím že to je něco jako přátelství. Jako nějaké pouto.

,,Nesmíš odejít! Nesmíš mě tu nechat samotnou!" zamlžily se mi opravdu maličko oči.

Nechci na něj tak pozitivně myslet...ale on je mi tak blízký! Tak moc jsme se stihli sblížit během té cesty, že mu prostě nedovolím jen tak odejít.

Sama sebe nechápu...

Napřed se na mě překvapeně podíval. Pak se srdečně usmál a pak mě vroucně objal. Až mě tou silou skoro rozmačkal.

Zase nevím jestli se mi to líbilo protože jsem na těle cítila jeho svaly nebo jestli ne protože jsem se skoro udusila.

Ano, je opravdu moc šťastný.

A tím pádem i já.

,,Takže...všechno v pohodě?" zeptal se mě a nadějně a radostně zároveň se mi zahleděl do očí. Myslím, že se tam nedíval jenom proto že byl šťastný.

,,Všechno v pořádku. A mimochodem...taky tě mám ráda, Kane."

<3

Ahoj, tak co říkáte na nejnovější vývoj tohoto příběhu?