Rebečino prokletí

❋14. Táhni! ❋

,,No jasně. Typická výmluva všech dětí." odfrknul si a založil ruce na prsou.

Okay. Naštvaná strana vyhrála. 

,,Můžeš na mě kurva přestat řvát jako bych byla ta co všechno pokazila?! Já nechtěla! Nikdy jsem to slovo říct neplánovala a to že tu jsme, čistě není moje vina! Jestli s tím máš problém tak táhni!" zakřičela jsem na něj o něco hlasitějinež on sám.

Bylo vidět že jsem ho poslední větou dobře odpálila. Mlčel, promnul si obličej a posadil se na výstupek v dlažbě a dal si obličej do dlaní. Byl zoufalý.

Zasloužil si to.

Idiot.

Aspoň teď bude přemýšlet nad tím co udělal.Taky to často dělám když něco pokazím. 

Takže posledních 15 let mého života.

Ne! Teď do háje nesmím mít výčitky  svědomí. Ještě bych tu hádku odnesla já. A to určitě.

,,Nojó, předmanželská hádka. Nojó, ženská ti to dala sežrat, co? Nojó..." prošel kolem nás chlap s kulatým břichem, který se během chůze motal a protáčel z opilosti očima.

S povyrostlým egem jsem mu řekla trochu klidněji : ,,Ty si tu klidně seď. Ale podrž tady toho, než to domluvím, vrátím se." vrazila jsem mu do rukou otěže které mi dala do ruky Grace než odešla.

Vykročila jsem k hospodě.

Otevřela jsem dveře, ze kterých se mi navalil po celém obličeji tak nechutný pach žvýkaného tabáku, až jsem si musela odkašlat. Za pultem u sudu stál takový chlapík, co právě s nicneříkajícím výrazem ve tváři čistil korbele od piva.

Došla jsem k němu. ,,Ehm..dobrý den, mohla bych si u vás ustájit jednoho koně?" začala jsem nervózně. Už podle hlasů a tónů hlasů jsem poznala že nejméně 2/3 celé hospody už jsou dávno opilé.

Zvednul ke mě oči a s ustaraným ale zároveň šťastným výrazem řekl : Ano, ano jistě. Zavedu vás do stájí. Hele, Hynku! Obstarej to tu za mě. Paní tu chce zaplatit, hned jsem tu." mávl na jednoho pohublého kluka.

Už na pohled mi ho bylo líto.

S hubeným obličejem a kruhy pod očima marně hledal někoho mezi hosty. Ruce měl kost a kůže a bledou tvář. Ani si mě nevšiml.

Chudák.

To je snad poprvé, co mi bylo někoho na první pohled líto! A dokonce bez ironie!

Hostinský mezitím odemkl dveře a poručil mi abych vstoupila. Objevila se přede mnou řada stání, přeplněných k prasknutí. Ale po dlouhém hledání se jedno místo našlo. 

,,Pamatujte, číslo 21. Počkám tu na vás, tady těmi vraty ho sem přiveďte a já ho sem uložím. 30 Ragů na den."

No, nejlevnější to teda zrovna není. Jednou jsem viděla ustájení za 23. Ale co mám dělat?

,,Dobře, beru. Za chvíli jsem tu." odpověděla jsem bez okolků a vyšla ze vrátek. Sice mi chvíli trvalo než jsem na ulici zahlédla Kana s koněm, ale našla jsem je.

Vzala jsem mu otěže a šla zpátky. ,,Pojď se mnou." 

Zamručel něco na způsob ,,Fajn" a šel za mnou.

Vešla jsem teda k těm stáním. 

,,Poslyš Rone, prostě dělej co ti říkám, jo? Budeš se tý paní ptát a co ti řekne, to postupně budeš psát tam kam to patří. Jasný? Bacha už jdou." strčil hospodský do nějakého chlapa. Teda spíš to nebyl chlap, ale nějaký nezaučený muž. Nesmrděl a nevypadal jako by hospoda byla jeho domov.

,,Takže, tady ho máme, to je ale krasavec. Číslo 21, zapiš to." pokynul hospodský zase muži. Sám si ode mě převzal otěže, zavedl koně do stání a zavolal Kana, aby mu pomohl ho odstrojit.

Bylo to sice trošku dál (no, asi ne trošku když nás nikdo nemohl slyšet) ale my jsme zůstali tady.

,,Prý se mě máte na něco vyptávat." začala jsem rovnou na rovinu.

Asi se zarazil jak rychle jsem začala, protože mu chvíli trvalo než ze sebe vypravil odpověď : ,,Já.. ano, musím to tu zapsat. Chce mít pořádek. Takže.. na jak dlouho tu jste?"

,,Jeden den." odpověděla jsem prachprostě. Není to žádný mládeneček. Ale to si o mě nejspíš myslí on. Že nevím co od života čekat.

Rozhlédl se nervózně kolem a postavil se za hromadu prken aby ho nikdo neviděl. ,,Mám pro vás něco trochu osobního. Pojďte sem."

Dříve bych asi za normálních okolností řekla že ne, ale teď jsem přistoupila k němu čistě ze zvědavosti.

,,Jste krásná.." zajel mi rukou do výstřihu.

Najela mi husí kůže z jeho doteku.

(Jen pro informaci, jsem ještě panna, nikdy jsem nic s kluky neměla.)

,,Nechte mě!" cukla jsem sebou. Objevil se mu samolibý úšklebek na obličeji a chytnul mě za vlasy až jsem zavřeštěla. Hned mi taky zacpal pusu rukou.

,,Kdepak, panenko. O tebe nepřijdu." zachechtal se a sáhnul mi na zadek.

Ehh....

Snažila jsem se mu vycuknout, ale marně. Měl fakt sílu, šanci jsem sice proti němu měla, ale ne moc velkou.

Cítila jsem jak mi slzí oči.

Všechna ta bezmocnost... hromadilo se to.

Ne! Teď do háje nesmíš brečet!!

Na zlomek vteřiny se mi podařilo dát jeho špinavou ruku z mojí pusy. Stačila jsem říct jen..