It's true? [FF-Jerome Valeska] #DOKONČENO

4. Nikdo nevěří

"To tu sou všichni tak blbí?" vztekala jsem se u skříněk.
"Proč by měli být blbí?" ozval se za mnou až moc známý hlas.
"Já.. ne.. to.. ty.." koktala jsem a horečně přemýšlela, jak bych mohla tu větu poupravit, aby:
1) dávala smysl
2) nemluvila o Jeromovi
"Proč by se ti neměla líbit má společnost?" zasmál se.
"Obvykle nevyhledávám společnost psychopatů" odsekla jsem a hned si vyděšeně zakryla pusu. Sakra sakra sakra. A tolik o "utajení".
Martin se opět usmál, tentokrát zle, možná ještě víc zle než v tom filmu. "Já.. no.. já musim za Kiki" zazmatkovala jsem a běžela najít svou kamarádku. Musím jí to říct, prostě musím..

Vběhla jsem do chodby u naší třídy a našla ji tam sedět.
"Čus" mluvila jsem jak nejklidněji to šlo.
"Čau!"
"Nepřipomíná ti ten Martin někoho?"
Zatvářila se zamyšleně. "Ne. Tobě jo?"
"Tys neviděla Gotham, co?"
"Ne"
"A Jeroma Valesku jsi někdy viděla?"
"Jo.. Myslim že na obalu tvojí knihy na wattpadu ne?"
"Ale jsou úplně stejný.."
"To jo. Nechceš mi doufám tvrdit, že film obživl" rozesmála se a já se jen trochu pousmála. Mohla jsem čekat, že to takhle dopadne.
V tom šel kolem náš "Jerome". Kiki se rozesmála ještě víc, ukázala na něj a snažila se mezi smíchem promluvit. "Ty.. ty, ona.. ona myslí.." Přitiskla jsem jí ruku na ústa a nevinně se na Martina usmála. Úsměv mi oplatil a chtěl odejít. Já si najednou všimla, co má zastrčené v zadní kapse džínsů. Byl to.. nůž. Když si všiml mého zděšeného pohledu, zlověstně se usmál.

"Crr crrrr!" Konečně! Sbalila jsem si všechny věci a vypálila ven. Snažila jsem se přitom nemyslet na to, že je zítra pátek a to znamená Martinovu návštěvu.
Přišla jsem domů a trochu poklidila. Pak jsem se svalila do postele a usla.

Probudila jsem se a pohlédla na hodiny. 9:26 Sakra sakra, jdu pozdě! Chtěla jsem vyskočit z postele a místo toho jsem spadla na zem jak hruška. Rychle jsem na sebe hodila tričko s džínami, vzala si tyčinku jako snídani a vypálila z domu jako blesk. Stihla jsem autobus 329, potom v Dubči 240 a po půl hodině jsem vrazila do třídy. Všichni se ke mně otočili a já si nervózně poklepala nohou.
"Omlouvám se, já zaspala."
"Zaspala? Je deset hodin!" seřvala mě učitelka. Měli jsme angličtinu, opravdu jsem si to nemohla líp načasovat.
"Posaďte se" prskla a já se rozhlédla po třídě. A co nevidím? Jediné volné místo je v první lavici vedle našeho zrzka.
Celý den jsem skoro nic nepromluvila, protože jsem se trochu obávala konce školy. A uteklo to nějak rychle.. najednou zazvonilo a my byli na cestě ke mně domů.