It's true? [FF-Jerome Valeska] #DOKONČENO

9. Vrah

Byla jsem zpět doma. A opět jsem přemýšlela nad tím, co Jerome řekl. Že zařídí, abych u něj chtěla být. To mě teda zajímá, jak to chce zařídit. Bylo pět hodin a ještě nikdo nebyl doma. Zvláštní, táta přijíždí ve čtyry. Mamka by měla každou chvíli přijet.
V tom se ozvalo bouchnutí dveří a dovnitř vstoupil táta. On.. brečí? Nechápavě jsem na něj pohlédla. "Míšo, musím ti něco říct" začal. Vyčkávala jsem a nakonec z něj vypadlo: "Máma měla autonehodu. Našli ji na Barandově v autě s.. rozbitou hlavou.. Nemohla to přežít."
"Cože?!" vykřikla jsem, že to muselo být slyšet až k Símě a Jeromovi do Květnice. Moment.. Jerome. To byl on? A to si myslí, že po tomhle u něj budu chtít zůstat?!

Byl to už měsíc. Pořád mě to trápilo, ale vyrovávala jsem se s tím líp jak táta. Ten začal pít. To co dříve byla jedna sklenička měsíčně, teď byla lahev na hodinu. Seděl v obýváku a pil a pil, přemýšlel o nesmyslech a nevynechal jedinou příležitost mě seřvat, či zmlátit. Tak jsem skrývala modřiny pod oblečením. Šla bych třeba za Kiki nebo někým, ale nechci riskovat, že by se k modřinám přidaly ještě řezné rány od Jeroma. Ten na mě teď ani nepromluvil, jen po mně házel posměšné výrazy, které jakoby zároveň ríkaly: U mě máš vždy otevřené dveře.
A v tom mi to došlo. Byl to už měsíc a táta se měl za chvíli vrátit z hospody. Nechtěla jsem ho potkat, ani jsem nechtěla celý den zase strávit zamčená v pokoji ze strachu. Vzala jsem nůž. Co na tom? Svedu to kdyžtak na nervové zhroucení, což možná také bude pravda.
Dole klaply dveře. Sevřela jsem pevněji nůž, abych si dodala odvahu. Musím to udělat. Schovala jsem se za dveře od mého pokoje, protože jak jsem si myslela, táta půjde nejdřív tam, aby mě mohl zmlátit. A tak se také stalo. Táta vpadl dovnitř, v ruce flašku od piva a druhou ruku zatnutou v pěst. "Michaelo!" zařval a já se objevila za ním.
"Ano tatí?" pronesla jsem zpěvavým hláskem. Už mi chtěl jednu vlepit, já se ale vyhnula a jak se zakymácel na místě, vrazila jsem mu nůž hluboko do hrudi. Okamžitě se na mě vyvalila sprška krve a táta se svalil k zemi. Zděšeně jsem zůstala stát. Já to fakt udělala..
Z očí mi kanuly slzy a přesto jsem se smála. Smála a brečela.. jaká ironie. Potřebovala jsem pomoc. Nemohla jsem tu zůstat s mrtvolou.

Zabušila jsem na Jeromovy dveře. Byla jsem zmáčená deštěm a krví a se stejným výrazem jako předtím. V očích zoufalství, na tváři úsměv však má.. Dveře se rozletěly a v nich stál, jak jinak, Jerome. Chvíli na mě překvapeně zíral, a pak si nejspíš tu krev a výraz na mojí tváři vyložil správně. Jak jsem to poznala? Začal se psychopaticky smát, takže jeho smích splynul s mým.
"Čekal jsem, že přijdeš." pronesl dramaticky. Já si lehla na jeho gauč a pořád dokola opakovala: "Jsem blbá, blbá blbá blbá blbá.."
"Ale notak," poklepal mě po rameni a odněkud vytáhl krabici kapesníků. Hlasitě jsem se vysmrkala, utřela si slzy a dostala další hysterický záchvat smíchu. Jerome se potěšeně usmíval. Jasně, buď na sebe hrdej, právě si ze mě udělal stejnýho psychopata jako jsi sám. Jako spouštěč jsem se do něj pustila. "Je to všechno tvoje vina! To tys mi zabil mámu a kvůli tobě táta začal pít!" Než jsem na něj stihla vychrlit celou dávku nadávek, všimla jsem si dortu na stole. Měl na sobě svíčky. "On má někdo narozeniny?" podivila jsem se.
"Jasně že jo. Ty!"
"Nene! Tys mi udělal dort?" zajíkla jsem se a obejmula ho. Nejspíš ho to překvapilo, jak se mi rychle změnila nálada.
"Kdo jinej" zasmál se přidušeně.
"Nemysli si, že díky tomu ti to odpustim" praštila jsem ho do ramene a zasmála se. Zvláštní, před chvílí jsem byla zoufalá, a teď jsem se cítila.. volná? Částečně. Teď ale budu hledaná. pokud tedy nějak nesklidíme tátu.
"Em.. je tu ještě jeden problém" nakousla jsem téma zvané Ukliď po sobě.
"No?"
"Nechci být hledaná. Což znamená, že by neměli najít tátu." Zářivě se usmál.
"S tím ti s radostí pomohu!"