It's true? [FF-Jerome Valeska] #DOKONČENO

12. "Jsi stejně zvrácená, jako já."

Po pár hodinách se Jerome opět vrátil do obýváku a našel mě ve stejné pozici, jako když odcházel.
"Pojď, tentokrát půjdeš pracovat se mnou" řekl, aniž by se pozastavil nad tím, jak zmateně se tvářím.
"Počkej, když říkáš pracovat.."
"Vraždit. Říkej si tomu jak chceš" protočil očima.
"Hobby naší doby" řekla jsem se smíchem a vyhoupla se na nohy.

Obcházeli jsme ulice a Jerome nejspíš hledal vhodnou oběť. Já jen šla za ním a snažila se splynout s tmou.
"Á, máme vítěze!" zastavil se
najednou, že jsem nestačila zabrzdit a vrazila jsem do něj. Pohlédla jsem na postavu kráčící kus před námi. Taky blonďaté vlasy, brýle.. to byla naše španělštinářka! Usmála jsem se. Řekla bych, že to byl podobný výraz, jaký míval v těhle situacích Jerome. A vypadalo to, že se mu líbí když se chovám takhle.
Vytáhl zbraň a střelil ji do břicha. Zděšeně jsem zírala, jak se mi svalila k nohám.
"Tak ji běž utěšit" zašeptal Jerome. Já se k tomu ale neměla. Zároveň jsem tomu nemohla uvěřit, a zároveň jsem měla chuť se rozchechtat. Tvářila se jako úplná blbka. Jerome si všiml, že jsem na rozcestí a nemohu si vybrat trasu.
"Teď se teprve uvidí, jaká jsi doopravdy. Jsi stejně zvrácená, jako já." A jako kdyby to ve mně něco přeplo, vytrhla jsem Jeromovi pistol z ruky a zastřelila ji. A potom? Jsem se rozesmála.
"Vidíš? Proto potřebuješ mě. Sejdeš na scestí a já tě povedu správným směrem. Povedu tě směrem, kterým dojdeš k volnosti. Budeš volná a nebudeš mít starosti. Ostatní tě nebudou komandovat, budou se tě bát."
"Budou se mě bát.." opakovala jsem jako zhypnotizovaná.
"Správně" zašeptal a omylem se přitom otřel o moje ucho.
"Mimochodem.. četl jsem, co píšes na wattpadu" ušklíbl se a já zrudla.
"Jakoby se normální holka mohla zamilovat do psychopata. To je asi jako, kdyby ses ty zamilovala do mě" rozesmál se a já se nuceně usmála. Jakoby mě zevnitř něco sžíralo. Odvrátila jsem od něj hlavu a po tváři mi stekla slza. Wtf? Proč brečim? Kvůli tomu blbovi? Neříkej mi, že ho miluju, stejně ti nebudu věřit.
"Nenápadně" jsem si tu jednu slzu utřa do rukávu.
"Alé, řekl jsem snad něco špatně? Nevěděl jsem, že ti na těch knihách tak záleží" zasmál se. Jo.. To je ono, budou to ty knihy, ne to co řekl..
Ušklíbla jsem se a vrátila mu pistoli.

"Jedno mi vysvětli" seděla jsem na okenním parapetu a koukala dolů do ulice. Stála tam policie a vyslíchala Símu.
"Hmm?" Jerome něco kuchtil.
"Jakto, že ses dostal z filmu sem."
"Jak to mám vědět?" nadzvedl obočí.
"Rozhodně to můžeš vědět líp než já."
"Jenže nevím. Jediný co vim je, že tu někde nejspíš jsou i další lidi z toho filmu."
"Jako třeba Gordon?"
"Jo třeba. Ale můžou být kdekoli na světě."
"Třeba tady?"
"Jo, klidně tady. Proč se ptáš?"
"Protože spolu s ostatníma poldama vyslýchá Símu." Jerome vyjekl a přiběhl ke mně. Vyhlédl z okna a potěšeně zatleskal. Podívala jsem se také z okna, jestli nepoznám, co říkají.
Gordon najednou ukázal na tenhle dům a něco říkal. Síma jen zavrtěla hlavou. Ze rtů jsem jí vyčetla "Tam nikdo nebydlí." Pak jsem zaslechla Gordona a doufám, že se pletu. "Uvidíme!"
Vyděšeně jsem pohlédla na Jeroma. "Pryč" zašeptal a běželi jsme k oknu v kuchyni.
"Zbraně" zaúpěla jsem. "Jestli je tu najde tak máme problém!"
Jerome popadl nože, já dvě pistole a utíkali jsme. Utekli jsme ke mně domů, kde jsem už tak dlouho nebyla.