It's true? [FF-Jerome Valeska] #DOKONČENO

8. U něj doma

Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Kdybych nepřišla na to, že je to Jerome Valeska, nejspíš bych mohla žít normální život.
Byla neděle a zítra byla škola. Toho jsem se bála, ve škole bude Jerome a já ho už nechtěla nikdy vidět. Nejvíc jsem asi přemýšlela nad tím, že řekl, že zařídí, abych u něj chtěla být. Nevěděla jsem ale, že ho potkám dřív.

Před domem zastavilo černý BMW a zatroubilo. Když jsem vyhlédla z okna, zahlédla jsem na místě řidiče zrzka. Prudce jsem zavrtěla hlavou. On jí zakýval a křikl na mě "pojď sem. Hned!" Nakonec jsem se zvedla, abych nedostala jeden z těch jeho trestů.
Otevřela jsem dveře a svalila se na sedadlo spolujezdce.
"Že ti to ale trvalo" odfrkl si.
"Ne.. já jen.. musela jsem si odskočit." vykoktala jsem.
"Nejsi moc dobrá lhářka zlato." usmál se a vyjel. Jeli jsme do Květnice. Když jsme přijeli k jeho domu, naproti přes ulici stála moje BFF a mávala na mě.
"Ahoj Símo!" zamávala jsem jí nazpátek, ale když jsem viděla, jakým pohledem mě Jerome probodl, nechala jsem toho.
"Koho tam máš?" smála se Síma. Koutkem oka jsem si všimla, jak Jerome vytahuje zbraň.
"Ne prosím, tuhle ne" zašeptala jsem a udělala psí oči. Nebo aspoň něco, co je připomínalo.
"Dneska budeš poslouchat na slovo?"
"Ano." Zářivě se usmál a pistol znovu schoval.
"To je jen spolužák, učitelka nám zadala referát" zatvářila jsem se kysele. "Tak už musím, ahoj!"
Jerome mě zatáhl dovnitř a okamžitě na mě začal řvát. "Tohle bylo naposled, rozumíš?!"
"Ano." špitla jsem vyděšeně. Rozchechtal se děsivým smíchem, což mě vyděsilo ještě víc.
"Ten strach miluju. Ale něco ti poradím.. mě to akorát povzbudí" a smál se nanovo.
"Nejsem tu proto abych ti udělala radost?" zasmála jsem se nervózně. Zamyslel se nad tím.
"Jo. A proto teď uděláš za mě ten referát. Já ho dělat nemusím, vždyť já jsem sám o sobě takový referát gothamu" zazubil se na mě.
"Ha ha ha" prohodila jsem a vytáhla z tašky čtvrtku. Pak jsem se pustila do práce.
"Jak se píše Theo Galavan?" křikla jsem na něj, přestože seděl hned na křesle vedle. Zasmál se a vyhláskoval mi to. O chvíli později jsem se zas zeptala: "Jakou barvu měl ten bus, co jste podpálili?" A takhle jsem se ptala pořád, což ho z nějakého "neznámého" důvodu rozesmívalo. A tak vám je tu vyjmenuju:
"Kolik že vás tam bylo?"
"Jak se jmenovalo to divadlo?"
"Za co že tam byl Aaron?"
Fajn, radši nebudu vypisovat všechno. Ptala jsem se ho asi dvacetkrát, a jeho nejspíš bavilo mluvit o svých "velkých činech".

"HOTOVO!!" zařvala jsem o půl hodiny později, až Jerome nadskočil.
"Ukaž mi to" natáhl ruku.
"Ne ne.. ještě portrét!" nadšeně jsem poposedla a vytáhla tužku.
"To ti tu mám pózovat či co?" nadzvedl obočí.
"Jo! Budu mít obrázek co nemaj ani na netu!" vyjekla jsem a sklonila se nad čtvrtku.
"To si děláš srandu?" divně se na mě podíval a pak se rozchechtal, tentokrát normálním smíchem.
"Ne, musí to být ilustrovaný. A upozorňuju tě, že nic netisknu." Protočil očima a udělal ten nejšílenější obličej, jakej jsem kdy u něj viděla. Po záchvatu smíchu jsem se konečně dala do práce. Aspoň jsem měla naprosto nevinný důvod, viset na něm očima.