It's true? [FF-Jerome Valeska] #DOKONČENO

11."Fajn! Líbí se mi když mě mučíš! Stačí?!"

Probudila jsem se na posteli. Moment.. naposledy jsem byla v obýváku ne? Otevřela jsem oči a zjistila, že se koukám do zdi. Otočila jsem se na druhou stranu a málem vyletěla z kůže. Byl tam Jerome, pár centimetrů ode mě a zíral na mě. "Dobré ránko." Jako odpověď jsem ho praštila polštářem po hlavě. Pak jsem si uvědomila, že on nemá triko.. a já byla v podprsence a kraťasech. Přikryla jsem se až po bradu a vyděšeně na něj zírala. Upřímě, cítila jsem se jako opilá, takže bych se ani nedivila, kdyby.. Ale no tak, na to ani nemysli!
"Co se stalo? Doufám že nic! Teda.. bylo by pěkně blbý kdyby.. proč sme tu oba polonahý.. sakra netlem se a odpovídej!" panikařila jsem, zatímco on se smál. Nakonec jsem vyskočila z postele (čehož jsem okamžitě zalitovala, protože mi byla hrozná zima a Jerome si mě nestydatě prohlížel) a běžela jsem se obléknout a něco udělat, abych měla menší nervy. Co z toho nakonec vzniklo? Měla jsem na sobě dlouhý triko po zadek, v ruce jsem držela legíny a mlátila jsem hlavou do zdi.

Po chvíli se ve dveřích objevil Jerome. Stále byl bez trička.
"Klid prosímtě, ještě si rozmlátíš hlavu jako tvoje matinka. A nic jsme spolu neměli" rozchechtal se a já byla tak rozlícená, že jsem po něm skočila a shodila ho na zem.
"Ale, takže ty se mnou nakonec chceš něco mít!" udělal překvapeného.
"Sklapni!" okřikla jsem ho a bušila mu pěstmi do hrudi. Lapal po dechu a smál se, než mě převalil pod sebe a vzal mě pod krkem.
"Určili jsme si nějaká pravidla, ne?" zasmál se. A tentokrát zle.
"To ty jsi určil, ne my" odfrkla jsem a hned schytala facku.
"Ty bys chtěla další trest?" ušklíbl se vítězně.
"Jo." vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihla zarazit. Bože, co to říkám? Copak chci, aby mě zase řezal?
Sama jsem se tvářila překvapeně, zatímco on se zatvářil ještě víc vítězoslavně.
"Řekl bych, že jsem na tebe přece jen něco přenesl" uchechtl se a pustil mi hrdlo.
"Nechtěl bys ze mě konečně slézt? Vypadá to dost úchylně."
"Ne, dokud nepřiznáš, že se ti to líbilo." Usmál se, jako by o tom věděl víc než já.
"Jak by se mi mohlo líbit, žes mě řezal?"
"Neptej se jak, ale jestli" pohladil mě po tváři.
"Stejně nechápu, jak si mohl udělat tak blbej vtip" usmála jsem se, on ale zavrtěl hlavou.
"Nesnaž se odvézt pozornost! Nebo tu budem takhle sedět do nekonečna."
"V mým případě ležet" poznamenala jsem. Jen se usmál.
"No tak, přiznej to."
"Ne."
"No tak."
"Ne."
"Před chvílí jsi si to řekla, tak to řekni znovu!"
"Ne!"
"Proč ne?"
"Protože nechci."
"Chceš."
"Nechci."
"Chceš."
"Nechci."
"Chceš."
"No fajn tak chci!"
"Tak to řekni!"
"Fajn! Líbí se mi když mě mučíš! Stačí?!" zařvala jsem snad na celou Květnici. Pak jsem se praštila do čela, nad tím co jsem řekla. On vítězoslavně usmál a zvedl se.
"Vidíš. Jsi zvrácená." zašeptal, nechal mě tam zmatenou sedět a odešel do své pracovny.