It's true? [FF-Jerome Valeska] #DOKONČENO

14. Rozhovor

Sedla jsem si na pohovku, zatímco Jerome pochodoval kolem.
"Tys to myslela vážně, co?" zavrčel nakonec.
"C-co jsem myslela vážně?" vykoktala jsem vyděšeně.
"Ten polibek, kterým jsme měli zmást Gordona!" prudce se ke mně otočil a posadil se vedle mě.
"N-ne" řekla jsem.
"Kolikrát ti mám říkat, že neumíš lhát."
"J-já nelžu." vykoktala jsem nepřesvědčivě.
"Vážně? A kdybych tě teď políbil, tak bys udělala co?"
"To neuděláš" řekla jsem výhružně.
"A kdyby ano?" zašeptal jen asi kousek ode mě.
"Tak tě majznu pálkou po hlavě" zasmála jsem se a zvedla ji ze země.
"To neuděláš" usmál se Jerome.
"Ne?"
"Ne."
"Tak čum" a ohnala jsem se po něm. Trefila jsem ho do přímo do hlavy, že se skácel k zemi. Ztratil vědomí.
"A sakra. Tohle mi asi vrátí." Vzala jsem ho pod rameny a odtáhla ho zpět na gauč, odkud spadl. Pak jsem se zvedla a rozhodla jsem se jít za Símou, i když nejspíš opět dostanu trest.

Zaklepala jsem na dveře a Síma mi hned otevřela. Nejspíš mě viděla přicházet.
"Ahoj"
"Ahoj"
"Byli tu policajti, nic sem jim ale neřekla.."
"Já vím, já vím, teď bydlíme u mě. Všimla sis Gordona?"
"Jo.. ještě mi řekni že je tu ten kanibal" otřásla se. Já se tiše zasmála.
"Neuvěříš, co se stalo" vyprávěla jsem jí, jak jsme se potkali s Gordonem na kopci a jak Jerome předstíral, že spolu chodíme, i následující rozhovor. Ona na mě zírala s otevřenou pusou.
"Tys ji zabila?!" vyjekla, až jsem nadskočila.
"Né tak nahlas!" spražila jsem ji naštvaným pohledem.
"Ty knihy ti fakt vlezly na mozek."
"Jo, to mi už došlo" ušklíbla jsem se.
"Chceš mi říct, že ho fakt miluješ?"
"Já nevím.."
"Je to psychopat Míšo! Nemůžeš milovat psychopata, v tom měl pravdu. Jak že jsi to říkala? Normální holka se nemůže zamilovat do psychopata."
"Jo, jenže jestli sis nevšimla, tak už taky nejsem tak úplně normální" odsekla jsem vztekle.
"To tedy ne. A půjdeš se mnou" ozvalo se za mnou.

Pohled Jeroma
Probral jsem se na gauči. Ona mě fakt omráčila nějakou debilní pálkou?! Posadil jsem se, že jí pěkně vynadám, ale nebyla tu. Podíval jsem se všude, do pokoje, kuchyně, koupelny, ale nikde nikdo. Uvědomil jsem si, že nejspíš opět vyrazila bez mého vědomí ven. Asi má ve zvyku dělat to, co jí zakážu.
Nasedl jsem do auta a jel ke svému starému domu. Zastavil jsem o ulici dál, aby nestihla zareagovat, když uvidí mé auto. Plížil jsem se kolem a nakonec jsem ji viděl bavit se s tou její kámoškou. Jak že se jmenovala.. Síma? Konečně jsem přišel na to, co ji drží od šílenství. Zaslechl jsem hlasy.
"...říkala? Normální holka se nemůže zamilovat do psychopata."
"Jo, jenže jestli sis nevšimla, tak už taky nejsem tak úplně normální" odsekla a já se k ní zezádu přiblížil.
"To tedy ne. A teď půjdeš se mnou." Vyděšeně se otočila a zalapala po dechu.
Chytil jsem ji za vlasy a tu její kámošku si přeměřil zlostným pohledem.
"Tak ty takhle. Já už zařídím, že mě budeš poslouchat!"