It's true? [FF-Jerome Valeska] #DOKONČENO

7. Tak je to on..

Probudila jsem se na zvonění budíku, který brzy někdo zaklapl. Rozespale jsem pohlédla na dotyčného. "Jer.." zarazila jsem se. "Teda, Martine?"
"Hmm?" postavil se a sedl si na kraj mojí postele.
"Co se stalo.. Mám v hlavě vymetýno."
"No.. přetahovali jsme se o pálku, ty jsi rozbila vázu a ztratila jsi dost krve, protože se ti jeden střep zařízl do ruky. Takže jsi omdlela."
"Tys tu zůstal přes noc?" podivila jsem se. Jen přikývl. "To je milý" položila jsem hlavu zpátky na polštář.
"Ne ne, žádný takový, vstáváme!" a začal mě lechtat.
"Ne ne, stop!" smála jsem se, až jsem měla v očích slzy. "No fajn, vždyť už vstávám" odstrčila jsem ho a váhavě si stoupla na nohy.
"Není náhodou sobota?" zamračila jsem se.
"Jo, mělas být u mě, správně" zazubil se.
"Jistě, kvůli tomu jsem se ptala" protočila jsem očima.
"Alé, proč mě nemáš ráda?" zamrkal na mě.
"Já neříkala, že tě nemám ráda." Můj pohled opět zklouzl k noži v jeho kapse. Všiml si mého pohledu a nůž  vytáhl.
"Ty se mě bojíš?" zasmál se a zašermoval mi jím před nosem. Hlasitě jsem polkla a zavrtěla hlavou. Přitom jsem si do ruky vzala kapesní manikůru, ve které byl i malý nožík.
"Copak?" zasmál se Martin.
"Ty nejsi Martin" zavrčela jsem vztekle.
"Ne?"
"Ne!"
"A kdo podle tebe jsem?"
Vzala jsem jednu jeromovu fotku a dala ji před sebe, zároveň jako důkaz a zároveň jako štít.
"Co chceš dělat, jít na policii a zavřít mě do neexistujícího Arkhamu?" rozchechtal se. Kde jsou sakra rodiče. Jako by mi četl myšlenky.
"Tví drazí rodiče odjeli do krámu." Přiblížil se ke mně ještě blíž a já před sebe váhavě zvedla svůj malý nožík.
"Nech mě být Jerome" zavrčela jsem.
"Chytrá holka. Jako jediná jsi mě poznala. Jenže nikdo ti neuvěří pohádku o obživlém filmu. Klidně bych tě mohl zabít, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda."
Začala jsem se klepat. "Takže?" pokusila jsem se o úšklebek podobný toho jeho, ale moc se mi to nepovedlo.
"Takže bychom si mohli zadat pravidla. Pokud je nebudeš dodržovat, zabiju tě" zle se usmál.
"Jaký pravidla."
"Tak 1. budeš mě poslouchat, ať řeknu cokoli." Sjela jsem ho naštvaným pohledem.
"2. když dostaneš trest, nikomu neřekneš, jak se ti to stalo." Nad tímhle jsem se ošila, což jen posílilo jeho úsměv.
"3. nebudeš si na mě vyskakovat, 4. na víkend budeš chodit ke mně, 5. vraždy nebudeš hlásit, 6. nebudeš se stýkat s lidmi."
"Cože?" vyjekla jsem.
"Nebudeš vídat ani tu tvoji Kiki, ani nikoho dalšího. A budeš nosit co ti řeknu, a chovat se jak řeknu, což se váže k pravidlu číslo jedna."
"Čili budu skákat jak ty pískáš" zašeptala jsem. Jen se na mě zářivě usmál.
"Ale zařídím, aby ses bavila. A taky abys chtěla být u mě" a s těmito slovy opustil můj dům.