Zlomený

Povinnost

„Co myslíte, doktorko?" otázal se mě Pierce.
Všechny oči se na mě upnuly. Znovu jsem se podívala na snímek z magnetické rezonance.
„Musíte se obejít bez větších zákroků. V mozku se začínají objevovat anomálie, které se podle posledních výsledků, ještě když pacienta měl v péči muj předchůdce, zvětšují. Myslím že hrozí ztráta řeči nebo porucha vnímání."
Pierce se nespokojeně podíval na muže sedícího v křesle.
„Dobrá, jak myslíte. Dneska se operace nekoná. Ošetřete ho. Poté ho stráže odvedou do cely."
Přikývla jsem. 

Konečně odešel. Upřímně z toho chlapa šel strach a to možná ještě větší než z jeho poskoka, který právě obrátil své ledové oči na mě. Jeho kovová ruka se zahryzla do opěradla. I tento malý pohyb stačil, aby na něho zde přítomní ozbrojenci zamířili zbraně.

Podělanej Pierce. Měla jsem předem znát informace, než jsem pro něho začala pracovat, projelo mi hlavou. Přistoupila jsem k pacientovi. Roztržené obočí a natržený ret. Nic vážného...
Položila jsem mu ruku na rameno: „Ošetřím vás," řekla jsem tak, aby mi rozuměl. Nemyslela jsem si, že by byl nějak opožděný, ale jeho složka mluvila o opaku. Vrhl na mě vyděšený pohled. Má strach, není zlý, jen s ním bylo špatně zacházeno.
Obočí jsem otřela od krve a vyčistila. Poté jsem mu zranění zašila. Ani nemukl. Jeho nepřítomný výraz naháněl hrůzu.Dotkla jsem se jeho tváře a pootočila mu hlavu doprava, abych lépe viděla na jeho ret. Cukl s sebou, ale nechtěl zaútočit.
„Neublížím vám," konejšila jsem ho a opatrně ošetřila jeho zranění. Ozbrojenci stále mířili na jeho hlavu.
„Můžete jít dál? Nedá se tu pracovat!" osopila jsem se.
„Může vás napadnout!" protestoval jeden.
„To riziko klidně podstoupím."
Udělali krok zpět. Už toho mám plné zuby a to pro toho kravaťáka dělám teprve čtrnáct dní. Sice platí dobře, ale ten chlap je netvor. Tohle udělat z člověka, to je naprostá ohavnost.
Položila jsem mu dlaň na jeho předloktí a zeptala se: „Jak se jmenujete?"
Dotyk upoutal jeho pozornost. „Nevím," odpověděl zlomeným hlasem.
„Jak se cítíte? Bolí vás něco?"
„Necítím nic," odpověděl a znovu se zadíval do prázdna.
„Kdy jste naposled jedl?" zkoušela jsem znovu. Nic. Neodpověděl.
Vojáci mi oznámili, že tu nejsem od toho, abych s ním klábosila a odvedli ho do cely. Byla tam pouze postel, hrazda na cvičení, malý stůl se dvěma židlemi a záchod. Žádný luxus.

V mém pokoji, který mi zařídili v horním patře budovy, "abych byla po ruce",jsem si znovu procházela jeho složku. Agresivní,schizofrenik, mentální retardace. To určitě, kecy, kecy, kecy. Kdyby s nim mluvili jako s člověkem, byl by naprosto v pořádku. Naštěstí jsem v psychologii vynikala. Třeba by se zlepšil. On je příkladem člověka, co ztratil vše a je mu jedno co s ním bude. Pokusím se s ním pracovat... Koneckonců je to má povinnost.