Zlomený

Posezení u kávy?

Jako první mě udivilo, že dotyčný Steve Rogers není uslintaný dědeček o berlích, ale chlap s pořádnými svaly a celkem zachovalým vzhledem.
„Tohle je asi omyl..." naznačím, že to nemůže být on.
„Není, chtěla jste se sejít a jsem tady." Jeho hlas byl milý ale rázný. Tenhle určitě velel lidem. I z jeho sebevědomého vystupování se to dalo odhadnout.
„Ale vy nejste starý..." začala jsem. Chyba!
„Jak víte, jak jsem starý?" zeptal se podezíravě.
„Jednoduše. V nemocnici jsem našla záznam o vaší hospitalizaci. Jako dítě jste prodělal spálu," začala jsem, ale on mě přerušil: „Proč jste hledala mé záznamy? Kdo vůbec jste?"

 Jako by nás někdo sledoval... Ohlédla jsem se a spatřila muže se zbraněmi u pasu. Snažili se maskovat za normální kolemjdoucí, ale mně neušlo, že Steva sledují jako oko v hlavě.

 „Jsem doktorka. Pracuji u pana Pierce."
„Proč jste mě vyhledala?"
„Neměla bych o tom mluvit, ale jeden z jeho lidí je na tom psychicky špatně a jediné, co jsem z něho dostala, bylo vaše jméno a vzpomínky na vás."
„Bucky..." zašeptal téměř neslyšně.
Přikývla jsem.
„Lžete! Ten zemřel při službě vlasti!" Prudce vstal, až převrhl židli.
Ozbrojenci už stáli u nás a snažili se mě zajistit.
„Nesahejte na mě!" rozčílila jsem se.

Nepomohlo to, odvezli mě s sebou do nějaké budovy, kde mě zavedli do výslechové místnosti.
Rogers si sedl naproti, přičemž mu společnost dělal přísně vyhlížející muž vobleku.
„Tak si to projdeme... pracujete u pana Pierce, ano?"
„Vy mě nahráváte?" zaškaredím se na kameru v rohu místnosti. Tohle se mi nelíbí. Nejspíš jsem se do toho neměla motat. Jen protože jsem chtěla pomoci nešťastnému člověku, tak skončím ve vězení? Nebo co když mě hodlají zlikvidovat? Do čeho jsem se to zase zapletla?

„To vás nemusí zajímat. Chci vědět, jestli pracujete u pana Pierce," vytrhl mě z mých myšlenek muž v saku.
„A-ano, pracuji," odpovídám váhavě.
„Co přesně u něho děláte?" zeptal se Steve.
„Starám se o jeho vojáka."
„O koho jde?"
„Říká si Bucky," odpovídám okamžitě. Neušlo mi, že Rogers sebou trhl.
„Vy neznáte jméno svého pacienta?" zeptal se rychle muž.
„Ne, mám k dispozici jen lékařské zprávy o vyšetřeních. Oslovuje ho "Vojáku".
„Jak se o něho staráte?"
„Dělám mu různá vyšetření a mám na starost jeho zdravotní stav. Snažím se mu pomoci i po psychické stránce."
Nemám co skrývat. Nemůžou mi zavřít za to, že dělám svojí práci.
„Proč po psychické stránce?" zeptá se Steve.
„Protože si téměř nic nepamatuje. Je apatický a prakticky zbaven emocí a magnetická rezonance odhalila znepokojivé nálezy na mozku."
Asi bych neměla porušovat lékařské tajemství, ale jméno pacienta neznám. Navíc oni ani netuší kdo to je. Asi mi ani nevěří...

Rogers se zvedl ze židle a začal přecházet po pokoji.
„Popište toho muže," řekl o chvíli později.
„Je asi o hlavu menší než vy. Má svalnatou postavu, hnědé vlasy a modré oči. Nápadně úzké rty a rýhu na bradě." Stručný, ale zřejmě přesvědčivý popis nechal Rogerse klesnout zpět na židli.
„Výborně. A teď nám znovu řekněte, pro koho pracujete," promnul si ruce muž v saku.
„Už jsem vám to říkala," rozhořčím se.
„Myslím tím, abyste mi řekla pravdu," přiblížil svůj obličej nebezpečně blízko.
„Nelžu vám. Klidně to dokážu!"
„Jak?" zajímal se Rogers.
„Můžu..." rychle, vymysli něco! „Můžu ho vyfotit!"
Oba muži se na sebe podívali.
„Myslíte si, že jsme idioti? Pustíme vás, a už o vás nikdy neuslyšíme," rozčílil se chlápek v obleku.
„Můžeme si promluvit?" zeptal se Steve a odtáhl svého společníka vedle do místnosti.

Tahle chvíle byla snad ještě delší než závěrečná zkouška na medicíně. Ta nevědomost, toho co se mnou bude, je příšerná...
Cvakly dveře a mojí pozornost si opět získal Rogers. Přišel sám. Bez svého opičáka v obleku. Že by se ho zbavil?
„Jsi schopná mi tu fotku obstarat do večera?"
„My si tykáme?"
Steve netrpělivě sledoval mé rty, které vzápětí pronesly slovo "ano".

Odvezli mě  ke kavárně, odkud už jsem zamířila zpět do domu hrůzy. Pierce se po mě nesháněl. Zřejmě byl ve své kanceláři a roznášel bolest a utrpení mezi svými poskoky.
Teď už jen zbývala záminka k návštěvě Buckyho...