Zlomený

Čára přes rozpočet

Probudila jsem se první a zabalila se do županu. Někdo totiž klepal na dveře a já nechtěla Buckyho budit. Také si zasloužil odpočinek.

Za dveřmi stál tmavovlasý muž v drahém obleku.
„Co chcete?" neodpustím si otázku.
„Dobrý den, jsem Tony Stark, mohu dál?"
„Co chcete?" zopakuji svojí otázku, ale to už se cpe do dveří a sedá si na pohovku.
„Jste Valerie, že?" nenechává mi prostor pro otázky.
„Ano, ale..." přerušuje mě: „Chci vám nabídnout práci."
„O co jde?" vzpamatuji se.
„Náš tým potřebuje doktora po misích, na které jezdíme. Jsou nebezpečné a vy se nám hodíte."
„Já pro vás ale nechci pracovat." Nic o nich nevím. Tenhle muž je divný a arogantní.
„Myslím, že nemáte na výběr. Váš kolega psychiatr se prosadil o to, abyste se na žádné slušné místo v nemocnici nedostala."
Zatraceně! Začala jsem přecházet po obývacím pokoji.

„Nic o vás nevím," přiznávám.
„Časem se vše dozvíte." Zase nic neříkajíc otázka. Pak jakoby si ještě na něco vzpomněl: „Jo, a pokud jde o vašeho přítele, on bude převezen do ústavu, tak se na to připravte."
„Cože?!" vyhrknu. Nevěřím svým uším.
„Ano, byl bych rád, kdyby se to odehrálo bez většího drama."
„Vy!" ukážu na něho. Ještě než ho pojmenuju podle jednoho názvu přirození, zastaví mě: „Můj nápad to nebyl."
„Máte na tom jistě svoje přičinění," odfrknu si.
Nejradši bych toho muže praštila něčím těžkým po hlavě.
„Ne, mýlíte se. Já vás přišel varovat a nabídnout vám práci. Vy jste měla být zatčena, ale to jsem dohodnul a váš přítel měl být poslán do vězení s nejvyšší ostrahou, takhle bude jen v ústavu pro duševně choré."
„Jen? Děláte si legraci? Je to vězení jako každé jiné."
„Můžete ho navštěvovat," povytáhl Stark obočí.
„Jaká úleva," opáčím sarkasticky.
„Tak se tu mějte, uvidíme se v pondělí."
Stark odchází, aniž by počkal na mé další otázky. Nezmůžu se na nic. Jen tu stojím s otevřenou pusou.

Takže teď mám přijít o muže, kterého jsem si pustila k tělu a který je pro mě důležitou součástí mého života? Sice ho znám jen krátce, ale nechci se ho vzdát, jen protože si to přeje nějaký arogantní blbec. Co si o sobě myslí? Musím se uklidnit.

Třeba mi pomůže Steve...
Vycházím ze dveří a procházím dlouhou chodbou. Zastaví mě ozbrojený muž v černé uniformě. „Kam jdete?"
„Chci mluvit s kapitánem Rogersem."
„Ten se nachází mimo město," oznamuje mi.
„Tak s někým, kdo to tu má na povel?" krčím rameny a chci ho obejít.
Zastoupí mi cestu druhý.
„Vraťte se do bytu. Nemáte povolené vycházky," oznamuje mi jeden z nich.
„Co je to za blbost?"
„Nemáte prověrku, musíte zůstat v bytové jednotce."
„Co?!" začínám zuřit. Tohle je omezování lidské svobody...
„Běžte zpět a vyčkejte na informace, které vám poskytne oprávněná osoba."
Otáčím se a mířím zpět. Krev se ve mně vaří. Tohle někoho bude mrzet...