Zlomený

Budoucnost

Chci se trošku uklidnit, proto vcházím do sprchy a nechám na sebe téci vlažnou vodu. Mé zranění na krku se již zatáhlo a zbyla mi jen jizva se strupem. Zrovna si myji vlasy, když někdo vchází do koupelny a zavírá dveře. Podvědomě hledám něco, čím bych se mohla případnému nepříteli bránit.
Prosklené dveře se otevírají a v nich se objevuje Buckyho tvář s lišáckým úsměvem.
„Můžu se přidat?" zeptá se.
„Jasně," uculím se a přivítám ho polibkem na tvář.

Teď mu o té zlé novince říkat nebudu. Nechci nám zkazit poslední chvilky strávené spolu.
„Něco tě trápí?" přitiskne se ke mně.
„Ne, jen si říkám, že by tu mohla být vana," uculím se.
„Nebo se můžeme vrátit zpátky do postele," pošeptá mi, když mi začíná líbat na šíji.
„Jsi hrozný pokušitel," obviňuji ho. Chytám jeho ruku a vedu ho ven z koupelny.
Najednou se zastaví a přitáhne si mě blíž k sobě.
„Co to je?" ptá se a zírá na můj bok. Na pravém mám velkou modřinu, která se již stačila vybarvit.
„To nic, jen jsem se uhodila o futra," mávnu nad tím rukou a rozejdu se směrem k ložnici. On ale zůstává stát.
„Tohle jsem ti udělal já?"
„Ne, to..."
Bucky pustil moji ruku. „Ten chlap měl pravdu. Bude pro tebe lepší, až mi zavřou a zahodí klíč."
„Ty jsi to slyšel?"
„Slyšel. Souhlasím."
Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Nevěděla jsem, jestli ho mam něčím přetáhnout, aby se probral nebo jestli mám začít brečet nebo křičet.

„Já nedovolím, aby tě zavřeli," slíbím mu.
„To nezáleží na tobě," sedá si ztěžka na gauč.
„Bucky, já nechci, aby tě někde drželi. Chci, abys měl lepší život."
„Měl jsem ho. Na chvilku," usměje se smutně a prohlédne na mě.
„Uteč," vyhrknu.
„Cože?"
„Prostě zmiz. Schovej se."
„Nechci se schovávat."
„Uteč pryč. Oni tě nebudou hledat navždy."
Pořád na mě nevěřícně zírá. „Nechci pryč od tebe," přiznal.
„Stejně nás rozdělí. Je lepší, když budeš na svobodě. Já tě najdu."
„Nechci tě ohrožovat."
„Neohrožuješ mě. Chráníš mě," odporuji.
Bucky se odmlčí. Asi o tom skutečně přemýšlí.
„S tebou se cítím v bezpečí," dodávám.

Řekla jsem mu, že nás hlídají a že nás nepustí z budovy. Nebyl z toho nadšený, ale bral to v klidu. Prožili jsme spoustu nepříjemných věcí a ani jeden z nás nechtěl myslet na odpornou budoucnost, která nás má rozdělit. Většinu času mi Bucky držel v náručí, jakoby mě nechtěl nikomu vydat.

„Asi bychom měli jít spát," navrhl, když spatřil tmu, která přikryla celý byt.
„Mám moc energie, teď neusnu," protestuju.
„To zní jako výzva," broukne a vyhupne se nade mě.
Zvednu se a povalím ho na postel. Leží na zádech a dívá se mi do očí.
„Co se mnou hodláš dělat?" zajímá se.
Místo odpovědi ho kousnu do ucha, načež se dostávám přes krk k jeho rtům.
„Takhle mi mučit," zavrčí, když mu dávám ruce za hlavu.
Jen se usměju a líbám ho na hrudi. Dotýkám se jeho jizvy, která odděluje kov od kůže na jeho paži. Naskočí mu husí kůže. Zřejmě je to velmi citlivé.

Zákeřně se usmívám. Asi ho doháním k šílenství, protože co chvíli mu ujde přidušený vzdech. Jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží...
„Jsi velmi zákeřná," stěžuje si, když ho dráždím svým klínem.
Jen se usměju a pomalu si na něho sedám. Buckymu ujde další vzdech. Pomalu se pohybuji v bocích, když mi chytne jeho pravá ruka.
„Máš dvě ruce," upozorňuju ho.
„Radši ne," zavrtí hlavou, ale já mu jeho kovovou ruku opatrně přitáhnu na svůj zadek. Neodtáhne se.

Snažím se zrychlit, ale akorát se víc potím. Asi dělám něco špatně...
Ve chvíli, kdy už sotva popadám dech, se Bucky začne třást. Přitahuje si mě co nejblíž ke svému rozpálenému tělu a divoce mi líbá.
Přece jen nejsem tak k ničemu. Na tváři mám spokojený úsměv, který nemizí ani, když si lehám na moji polovinu postele a usínám.