Zlomený

Zpátky do normálu

Tak jo, první den v práci byl naprosto šílený. Po událostech týkajících se toho projektu se vyskytlo skoro 20 raněných. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad možnou špionáží, která mi hrozila ze strany mé nové pomocné ruky. To, že jsem se celý den nezastavila, jsem si uvědomila až večer. Teprve pak jsem si dovolila polevit a usednout na židli.

„Potřebujete mě ještě?" zeptal se opatrně Benjemin.
„Zkontrolujte Marcuse, pak můžete jít."
Já si mezitím ustelu ve vedlejší místnosti na pohovce, kde strávím dnešní noc. Pochybuji, že tu mají doktora na vystřídání.

„Je v pořádku jen..." Ben se zarazí uprostřed věty.
„Co se děje?" nechápavě se rozhlížím po doktorském pokoji.
„Vy tu budete spát?"
„Ano, nikoho jiného tu nevidím. Někdo tu být musí, kdyby se něco stalo."
Rivers zrudne. Zřejmě mu to nedošlo.
„To nemusíte, já bych tu mohl..." začne, ale já ho utnu: „Ani nápad, už jsem si tu ustlala. Padejte domů."
„Řeknu Starkovi o další lidi," slíbil mi při odchodu.

Upřímně jsem ráda, že nemusím být sama v tom prokletém bytě. Tady aspoň slyším kroky z patra nad sebou nebo nemocniční přístroje, ale doma je jen ticho. Tam slyším jen své myšlenky, ze kterých mi běhá hlava kolem.

Jak se dalo čekat... Noc stála za prd. Jestli jsem dohromady spala tři hodiny, tak je to moc. Prostě normální směna v nemocnici. Ráno jsem však vstala a s chutí se vrhla do práce.

„Natasho?" vykulím oči, když spatřím zrzku ve dveřích.
„Ahoj, prý tu mají novou doktorku, nevíš o tom něco?" uculí se a vejde do ordinace. Nechám Riverse, aby se šel podívat na jedničku.
„Jak se daří?" chci vědět.
„No, jde to. Moc práce. Měla bych se rozpůlit."
„Takže už po tobě nejdou?"
Nat zavrtí hlavou a opře se o lehátko. „Ne, po pádu Pierce zmizelo i pátrání po mě a Rogersovi."
„Tak to jsem ráda. Jsem jen zvědavá, kdy pustí mě."
„Nejspíš brzy. Slyším na tebe jen samou chválu."
„Vážně? Od koho?" zajímám se, ale Nat vrtí hlavou: „To je jen mezi námi špiony."
„Kde je vlastně Steve?"
„Někde na misi. Myslím, že v Severní Evropě, ale těžko říct. Ztrácím přehled."
„Kdy se vrátí?"
„Počítám, že tak za týden. Vyřídím mu pozdravy."
„Díky."

Natasha se ještě chvilku rozhlíží kolem, pak se zvedne a odejde. Sice jsem jí chtěla zahrnout ještě spoustou otázek, ale nějak mi nedala příležitost. Holt jindy...

V dalších dnech se ukázalo, že Rivers není úplný pitomec. S každým zraněním si poradil. Měl jednu skvělou vlastnost... Věděl kde a kdy je ho třeba, což je u zdravotnického personálu nezbytné. Spolu jsme zvládli dokonce i jednu otravu, která vypadala téměř beznadějně. Sice postižený dýchal pomocí přístroje, ale aspoň byl stále na živu. Začínám se vracet do normálu...