Zlomený

Avengers

Ráno přijelo auto s řidičem, které mi mělo dopravit na místo určení. Vůbec netuším, kam máme namířeno. I když jsem se snažila vypátrat směr naší cesty, pohořela jsem. Řidič byl buď hluchý a, nebo nejevil sebemenší zájem o komunikaci.

Opět se mi podařilo usnout. Prostě cestování autem...
Vzbudil mě až řidič, když mi oznámil: „Už jsme na místě."
Vystoupila jsem z vozu notně poznamenaná spánkem. Rozcuchané vlasy, pomačkaný obličej a zcela zamlžená mysl. Zamžourám na nějakou vysokou budovu přede mnou. Bílý ošklivý mrakodrap s neonovým Áčkem na samotném vrchu. Pro někoho mohlo jít o jakousi formu moderního umění, ale pro mě ne. Nelíbí se mi novodobé stavby. Nemají to kouzlo.

Vstupuji do dveří, načež se musím podrobit kontrole zavazadel pomocí detektoru. Jelikož nemám telefon ani žádnou elektroniku, jde prohlídka velmi snadno. Řidič podává strážci mojí kartu, kterou se zaujetím čte.
„Vítejte, doktorko, už vás čekají," ukáže na výtah.

Vstoupím do výtahu, kde se nic neděje. Snažím se najít nějaké tlačítko, ale kde nic, tu nic. Zmateně se rozhlédnu kolem. Tohle je vážně trapné...
„Použijte kartu a řekněte, že chcete do laboratoře," poradil mi muž z ochranky.
Jen se nervózně usměju a modlím se, aby na mě rychle zapomněl. Doktorka, co neumí obsloužit výtah, to je vážně k popukání...
Přiložím svoji kartu a řeknu: „Laboratoř."
Ozve se kovový hlas odnikud: „Vítejte, doktorko Morrisová, pan Banner už na vás čeká v laboratoři v desátém patře."
Tohle je vážně hodně divné... Jakoby mě někdo sledoval.

Opatrně opouštím výtah, který se za mnou bez jakéhokoliv hluku zavírá. Procházím bílou, dobře osvětlenou chodbou s velkými okny. Připadám si jak v nějaké ponorce. Působí to na mě dost stísněně, i přesto, že je chodba velmi široká. Na konci se nachází laboratoř.

Obrovská místnost s několika velkými přístroji. Můžu jen hádat, k čemu slouží. Stoly se prohýbají pod špičkovým laboratorním vybavením a elektronikou. Za jedním ze stolů sedí muž, který se okamžitě při mém příchodu zvedá na nohy.
Má laboratorní plášť, brýle a nervózní úsměv na opálené tváři. Vypadá, jakoby pocházel odněkud z Jižní Ameriky nebo se právě vrátil z dovolené. Působí na mě ale sympaticky.

„Dobrý den, vy musíte být doktorka Morrisová," stiskne mi ruku a ihned se představuje: „Já jsem Bruce Banner."
„Těší mě," potřesu mu rukou a dělám krok zpět. Tohohle reflexu už se asi nezbavím...
Chvilku po sobě jen tak nervózně koukáme, když nás vyruší ten kovový hlas: „Pane Bannere, asi byste měl doktorku provést."
„Pravda, díky Jarvisi." chytá se doktor za hlavu a přesouvá se k mikroskopům.
„Jarvis?" opakuji nechápavě.
„Ano, to je něco jako mozek této budovy, zvyknete si na něho," vysvětluje rychle a pokračuje k prohlídce: „Tady je vaše pracovní místo. Máte tu počítač, mikroskopy a zdravotnické vybavení."
„Co tu vlastně budu dělat?"
„Zatím zkontrolujete zdravotní stav mě a mých kolegů a až bude třeba, vyrazíte s námi do akce. Také tu mám rozdělaný jeden výzkum, s kterým mi můžete pomoci."
„Dobře, kde jsou pacienti?" rozhlížím se kolem.
Bruce si přisune laboratorní židli a vyhrne si rukáv od pláště. Tázavě se na něho podívám.
„Můžete začít se mnou."

Ostražitě se rozhlédnu. Hodím přes sebe plášť, umyji si ruce a vyhledám přístroje, kterými mohu Bannera vyšetřit. Nejdřív si otevřu složku, kterou nacházím na stole. Má uvedenou váhu i výšku, takže s tím se nemusím obtěžovat. Nejdřív ho poslechnu, změřím tlak, pak mu zkontroluji uzliny na krku, krk a oči a nakonec mu vezmu krev, kterou uložím vedle mikroskopů.

Banner evidentně spokojen, že má nucenou preventivní prohlídku za sebou, kontaktuje Jarvise. „Můžeš sem poslat dalšího."
„Ano, pane," ozve se kovový hlas. Mezitím mi předá přihlašovací údaje so systému, kde nacházím složky pacientů v elektronické podobě. Všechny výsledky z vyšetření zadám do programu, který je naštěstí stejný jako v zařízení, ze kterého jsem přijela.

„Dobrý den, mohu?"
„Jistě," otáčím se. Když spatřím, kdo stojí ve dveřích, trošku zrudnu. Chlap jak hora se staženými blonďatými vlasy v culíku. Vypadá jako nějaký model nebo celebrita. Hodně pohledná celebrita.

Jsem profesionál. Proto s kamennou tváří přejdu ke složkám na stole.
„Vaše jméno, prosím."
„Jsem Thor Odinson," odpovídá. Má hluboký, ale příjemný hlas.
„Dobrá. Jsem doktorka Morrisová." Teprve když se k němu otočím, dochází mi, že jsem se měla nejspíš představit jménem, ale to je jedno. Vyšetřím ho a odeberu mu krev. „A je to," prohlásím, když mu zalepuji místo vpichu.
„Děkuji, Doktorko" usměje se a má se k odchodu.
„Za málo," oplácím mu úsměv a přesouvám svoji pozornost k počítači.

„Tohle byl náš bůh," ozve se Banner.
„Co?" nechápavě se otočím za mužem v brýlích.
„Thor pochází z Asgardu, což je jiná planeta. Dřív jsme Asgarďany považovali za bohy," vysvětluje mi. Stejně to moje mysl není schopná pobrat. Raději zarytě mlčím a hledím si své práce.

Dalším pacientem je Sam Wilson.
„Zdravím, jak se daří?" hodím po něm úsměv. Konečně někdo, koho znám.
„Bylo by to lepší, kdybych nemusel opravovat celý svůj dům, ale co se dá dělat. Když si člověk pustí neznámého vrahouna s kovovou paží do bytu, asi si to zaslouží." Zní velmi podrážděně.
„Za to se omlouvám."
„Vám to za vinu nedávám," odpovídá.
„Nevěděla jsem, že patříte do tohohle... útvaru," Měním směr konverzace.
„Jo, přijali mě po tom, co jsem pomohl odstranit helicarriery. Steve se za mě přimluvil."
„Steve? On do toho také patří? Myslela jsem, že je v jiném týmu... Mám v tom trošku zmatek."
„Všichni patříme do Avengers. Já, Steve, Romanoff, Thor, Stark a tady Banner... Možná jsem ještě na někoho zapomněl..."

Chápavě přikývnu. Tak takhle to tedy je. Avengers. To jsou ti, co bojovali v New Yorku. Nikdy jsem se o ně moc nezajímala, ale jeden čas jich byla plná televize a lidé po nich šíleli. Spolu pracovali s S.H.I.L.D.E.M. nebo do něho patřili? Tak podrobné informace nemám, ale tak či tak, je zajímavé setkat se s lidmi, kteří ostatní považují za hrdiny. Já je beru jako své pacienty, možná postupem času jako kolegy.