Zlomený

Samota

Probouzím se hodnou chvíli po svítání. Trochu se protáhnu. Rukou marně hledám druhé lidské tělo. Vyskočím na nohy a zkouším koupelnu, kuchyni a nakonec i jeho byt, ale on tu není. Jako by se po něm slehla zem...

Sedám si na postel a v zoufalství se snažím dýchat. Zapaluji si cigaretu a ignoruju popel, který padá na zem. Díky svým bystrým očím nacházím kousek papírku schovaný mezi matracemi. Opatrně ho zvedám a pozorně ho zkoumám.
Stojí na něm "Ozvu se".

Prvotní panika vystřídá příšerný pocit samoty. Vždyť utekl...
Musím myslet racionálně... Aspoň ho nezavřou do blázince. Třeba je tohle to nejlepší řešení. V uslzených očích mi nepříjemně pálí. Po dlouhé době brečím...

Ozve se zaklepání na dveře.
Otírám slzy, načež vpouštím dovnitř ozbrojené muže, kteří si přišli pro Buckyho.
„Není tu," oznamuji a jdu si pro snídani.
Mezitím co prohledávají celý byt, do sebe hodím jogurt.
„Kde je?!" ptá se jeden z chlapů.
„To opravdu netuším," odpovídám a vyhazuji kelímek i s lístečkem, který mi Bucky nechal.
„Není to legrace, slečno Morrisová. Kde je James Barnes?" míří na mě svůj podezíravý pohled.
Vyskočím na nohy a začnu křičet jako smyslů zbavená: „Nevím! Rozumíte mi?! Já to netuším!" Skoro se nepoznávám. Nikdy mi hněv takhle neovládl. Zase mě začaly pálit žíly na rukách.
„Uklidněte se."
Druhý ozbrojenec řekl něco do vysílačky.
„Přijde si s vámi promluvit pan Stark osobně," oznámil mi a odešel.

Výborně, už se nemůžu dočkat. Zase ten arogantní blbec. Proč jsem se tak naštvala? Tohle se mi nepodobá. Možná jen má mysl reaguje na nedořešené situace předešlých dní. Jsem zvyklá na práci ve stresu, ale to, co jsem za poslední chvíli zažila, změnilo mé vnímání.

Opět jsem osaměla. Co jen mohu dělat? Zkouším telefony v domě, ale jsou odpojené. Počítač zde není ani jiná elektronická zařízení, díky kterým bych mohla do kontaktu s vnějším světem. Prostě klec. Sice luxusní, ale stále klec.

Stark si dal na čas. Objevil se až večer a nevypadal, že by měl dobrou náladu.
„Dobrý večer," pozdravil mě a bez ptaní vešel do bytu. Tohle je tak nevychované.
„Co se mnou bude?" zeptám se.
„Podle toho, jak budete spolupracovat..." zamyslela se nahlas.
„Je šance že byste si to s Barnesem rozmyslel?" ptám se.
„Tohle rozhodnutí není na mě," oznamuje mi tvrdým hlasem a pokračuje: „Jestli víte kde je, řekněte nám to."
Celá zrudnu. Už ne tak tichým hlasem mu odpovídám: „JÁ TO NEVÍM!"
„Dobrá. Budu dělat, že vám věřím," mrkl na mě Stark.
Rezignovaně jsem se posadila do křesla.

„Proč mě tu držíte?" zeptám se po chvilce hrobového ticha.
„Jste hrozba," odpověděl bez servítek Stark.
Vykulím oči. „Hrozba?" zopakuji nevěřícně.
„Ano. Informace jsou velmi dobrá zbraň a vy jich máte víc než je zdrávo. Přesto jsem ochoten vám věřit."
„Proč?" Jestli mě považuje za hrozbu, proč mi jednoduše neodstraní?
„Myslím, že nejste zlý člověk. To co jste udělala pro Barnese, to bylo přinejmenším hezké. A nemusela jste. Myslím, že ani nevíte, do čeho jste se zapletla. Jste oběť."
Poslouchám ho se značným zaujetím.
„Mohla byste být součástí toho, co se děje. Pokud budete seriózní a nedovolíte, aby se informace dostali ven. Můžeme vám nabídnout práci a informace. Přesně takové lidi chceme do svého týmu. Po tom, co se stalo v minulých dnech, vypukl chaos."

Vážně mě zaujal. Pracovat pro ně nebo být na do smrti hlídaná a zavřená? Mám vůbec na výběr? A jejich organizace... Sice o nich nic nevím, ale pomáhají lidem. A pracují s Natashou a Stevem... Ti by se určitě nepřidali ke špatným lidem.

Po hodné chvíli ticha, jsem nenápadně přikývla.
„Beru to, ale pokud jde o Barnese, nechci vám pomáhat. Ani nemám jak."
„Jsem rád, že jste upřímná. Tak tedy, vítejte. Mohl bych to udělat víc oficiální, ale jaksi není prostor a čas. V pondělí se hlaste u mě ve 23. patře."
Stiskl mi ruku a opět mě nechal o samotě jen s mými myšlenkami.