Zlomený

Součást týmu

I když jsem večer byla naprosto vyřízená, povedlo se mi usnout až někdy brzy ráno. V zrcadle se objevila jakási podivná chudinka s bledou tváří a s kruhy pod očima. Rozhodně jsem už vypadala i líp...

Snídani jsem odbyla kávou a jogurtem. Naštěstí ve společenské místnosti nikdo nebyl a já tak nemusela čelit hloupým poznámkám ohledně svého vzhledu nebo své nepříjemné nálady.

„Dobré ráno," zdravím Bruce, který asi ani nespal.
„Dobré. Co to?" Díval se na mě jako na přízrak.
Nevšímala jsem si ho a sedla jsem k počítači, kde jsem si vyhledala předpověď počasí. Vážně uvažuji o polední procházce po okolí.
Když jsem se nechala unášet představou o čerstvém vzduchu, vyrušil mě Jarvis: „Slečno Morrisová, chtějí vás na misi."
Rychle se zvedám a rozhlížím se kolem. Nevím co si mam vzít s sebou nebo jak se obléct a tak...
„Základní lékařské vybavení je v letadle, můžete jít tak, jak jste," oznamuje mi.
Vstupuji tedy do výtahu. Vyjedu až úplně nahoru na střechu, kde se pohybuje pár lidí. Nakládají nějaké bedny do menšího letadla podobného stíhačce.
Nejistě přešlápnu z nohy na nohu.

„Á, doktorko. Jsem Clint Barton, pojďte," představuje se mi muž v černé uniformě a vede mě do chřtánu stíhačky.
„Budete po celou dobu v letadle, tak se nemusíte bát. Jedná se o běžnou záchrannou misi," vysvětluje mi a přitom si kontroluje své vybavení v podobě toulce s šípy.
„Kam letíme?" ptám se, zatímco si sedám na své místo.
„Jen kousek. Do Jeffersonu," oznamuje mi.

Ještě s námi letí další čtyři ozbrojenci, kteří zarytě mlčí. Barton se také odmlčel, proto se moje pozornost zaměřuje k oknu. Už jsme vzlétli, načež spatřuji New York z výšky. Taková velká betonová džungle.

Ani ne za půl hodiny přistáváme a já jsem poučena, jak se v případě přepadení nebo jiné neočekávané situace chovat. Dali mi zbraň a nechali mě s pilotem u letadla. Rozhodla jsem se, že se seznámím s lékařským vybavením. Jsem více než spokojena. Je tu vše, co by si mohl doktor v terénu přát.

Jsem ráda, že mohu opustit dopravní prostředek a projít se po pevné zemi. Sice musím zůstat do pěti metrů od letadla, ale ten čerstvý vzduch, to je nádhera. Škoda jen, že tu není Bucky... Tomu by se zdejší příroda určitě líbila.

Od lesa k nám doléhají hlasy doprovázené střelbou. Spatřuji Bartona, jak střílí jeden šíp za druhým. Neubráním se úsměvu, který je velice nemístný. Raději nastupuji do letadla a dění kolem pozoruji přes malé kulaté okýnko.

Jakmile jsou pasažéři na svých místech, letadlo se odlepuje od země.
„Někdo zraněn?" ptám se a zdravím Natashu, kterou jsme vyzvedávali.
„Tady, je to jen škrábnutí," hlásí se jeden z vojáků.
Má pravdu. Na noze má odřeninu, kterou pohotově ošetřím během pěti minut. Jsem ráda, že nikdo nepřišel k úhoně.

„Jaká byla dovolená?" ptá se Barton Natashy a podivně se přitom šklebí.
„Na můj vkus málo vzrušení," zasměje se a sundává si lodičky.
„Něco užitečného?"
„Ani ne, jen máme typ na jednu menší základnu Hydry," odpovídá agentka a shazuje černou paruku.

I když přímo hořím zvědavostí, nechávám si své poznámky pro sebe. Raději se věnuji pozorování přírody pod námi.

„Jsi v pohodě? Přijdeš mi nějaká potichu," ptá se mě Natasha, když společně sedíme ve společenské místnosti a sledujeme televizi.
„Jo, jen nechci vyzvídat," přiznávám.
„Ale chceš," usměje se Nat a hodí po mě vyzývavý pohled.
„Jo, ale neměla bych... Stark..." začnu, ale ona už vrtí hlavou: „Stark tě jen straší. S námi můžeš mluvit o našich misích. Jsi koneckonců člen týmu."
Po tváři se mi rozleje široký úsměv. Krásný pocit někam patřit...
„Co jsi tam dělala?" ptám se Natashy.
„Sledovačka. Byla jsem v přestrojení za ředitelku jedné farmaceutické firmy, která má zájem o poznatky z jednoho pochybného výzkumu."
„Páni..." ujede mi.
„Nic zvláštního. Akorát ten slovník, to je něco. Proč vy zdravotníci nemůžete mluvit jako lidé?" zažertuje.
„Protože by to pak nebyla legrace, kdyby nám všichni rozuměli."
Společně se od srdce zasmějeme. Nat mám ráda. Nevím proč, ale ten její ostrovtip mi dokáže vždy spravit náladu.
„Co Barnes, něco nového?" zeptá se.
Sklopím oči a zavrtím hlavou. Položí mi ruku na rameno, načež se raději vydávám do svého pokoje. Nechci to probírat. Když o tom mluvím, bolí to. Lepší je zaměstnat mozek něčím jiným

Jednou takhle ve společenské místnosti

„Ne, já vám říkám, že jich bylo deset!" rozhazuje Sam rukama.
„Byli dva!" opravuje ho Nat a Thor jen přikyvuje.
„Steve..." otočí se Sam na svého kamaráda.
„Bylo jich pět," dělá Rogers kompromis a soucitně se podívá na svého parťáka.

„Doktorko, pojďte si sednout k nám," zamává na mě Thor, který se trochu posune.
Myslela jsem, že tu nikdo nebude. Nechci se mezi ně plést...
Nechávám se přemluvit a sedám si mezi své kolegy.
„O čem se bavíte?" ptám se, abych odradila ty zvědavé pohledy, které na mě visí.
„O Samovu posledním kousku," odpověděl Steve a významně se napřímí.
Sam se nervózně ošije.

„No a co vy? Máte nějaký hrdinský zážitek?" vyzvídá Thor.
„Ani ne, já jsem jen doktorka. Žádné hrdinské kousky," uculím se napůl tváře.
„Myslím, že doktoři jsou největší hrdinové. Také zachraňují životy," povídá Thor.
Mé tváře opět získávají nachový nádech.
„Pravda, to co dokážete na sále, je neuvěřitelné," vkládá se do toho Steve.
„Myslím, že to, co jsi zažila, také není zrovna málo," přidává se Nat.
Házím po ní varovný pohled, ale ona pokračuje: „Pomohla jsi přeci Barnesovi."
Výborně... Proč to furt vytahuje?

„Kdo je Barnes?" zamračí se Thor.
„Nikdo," odbydu ho a chci odejít. Zvednout se však nestihnu.
„Říká se, že mluvení pomáhá," nadhodí Nat, která se mi tímto po svém omlouvá.
Povzdychnu si a opřu se o opěradlo pohovky.
„Byl to můj pacient..." začnu ostražitě, ale Steve mě přeruší: „Byl to vězeň u jednoho vlivného muže, který ho zneužíval k odporným činům. Tady Valerie ho z jeho spárů zachránila, i když tím riskovala svůj život."
Fakt díky. Dělá z toho kdoví co, ale na mém místě by se tak zachoval každý.
„To jste odvážná," přikývne Thor uznale.
„Co váš příběh?" zeptám se ho.

„Inu, to bylo tak... Můj bratr mě nechal lstí vykázat na Midgard, kde jsem poznal jednu doktorku, která mi pomohla." Při téhle větě se na mě významně podívá a pak pokračuje: „Když jsem se vrátil zpět na Asgard, přemohl jsem ledové obry, které mezitím můj bratr přivedl. Pak spadl z bifrostu někam do kosmu. Myslel jsem, že zemřel, ale objevil se na Midgardu, kde jsme s ním bojovali. Tehdy jsem se přidal k Avengers."
Jen přikyvuji, protože mi jeho vyprávění nedává sebemenší smysl.
„Pak jsem se i se svým bratrem vrátil na Asgard. Pak jsem tam vzal i Jane, protože do ní vstoupil ether, který jí málem zabil. Dokázali jsme se ho zbavit, ale můj bratr přitom zemřel. Pak jsem porazil temné elfy a teď jsem tady a pomáhám Avengers."
Jo, tohle je hodně ujetý. Proč ostatní jen přikyvují a nepřijde jim to ani trochu divné?
„A teď mi řekněte pravdu," pobídnu ho.
„Právě jsem vám jí řekl," krčí rameny. Ostatní přitakají.

Dobře, tak tohle je ještě divnější, než jsem si myslela...