Zlomený

Trocha socializace

Všechny krevní vzorky jsem už přezkoumala. Aspoň jsem si zopakovala práci v laborce, kterou jsem za těch pár let úspěšně zapomněla. Zdá se, že Banner by si měl dávat pozor na sladké a pan Stark, který mi vzorky své krve poslal po kurýrovi, má zase vyšší hladinu cholesterolu. Až mu to oznámím, tak se stoprocentně naštve.

„Bannere, měl byste si dávat pozor na sacharidy v jídle," zvedám oči k vědci, který se ustavičně prochází kolem a něco si mumlá pro sebe.
„Cože?" otočí se ke mně.
„Na sacharidy. Máte zvýšenou glykémii," opakuji trpělivě.
„Oh, ano. Sladké mi pomáhá držet se v klidu," odpovídá a sedá za počítač.
Strašně se mi líbí ty 3D obrazy, s kterými si Bruce hraje. Vypadá to jako ze sci-fi filmu.

Moc spolu nemluvíme. Akorát se mi ptal na moji práci a přiznal se, že je vědec, konkrétně specialista na gama záření. Většinu času si hraje s těmi 3D obrázky nebo jen tak chodí po laborce a něco si sám pro sebe počítá.

Já se z nudy prohrabuju v lékařských záznamech Avengers. Na prohlídku už nikdo jiný nepřišel a všechny dosavadní výsledky jsem měla už pečlivě zapsané jak v počítači, tak v kartách.

S úlevou zjišťuju, že je zde aspoň internet. Dívám se na zprávy, ve kterých zveličují události posledních dní. Články jako "Konec světa se blíží" a "Největší teroristická organizace útočí" mě nezajímají. Média se opět předhánějí, kdo napíše hrůzostrašnější oznámení. Trošku se nad tím pousměju. Jo, někteří musí mít strašně nudný život, když vymýšlí takové hovadiny.

Pozdě večer pociťuji hlad. Můj žaludek hlasitě naříká a já si uvědomuji, že jsem docela unavená.
„Měla bys jít spát," doporučí mi Benner, který ještě něco počítá na kalkulačce.
„Jo, jen... Kde se tu můžu najíst?"
„Společenská místnost s plně vybavenou kuchyní se nachází v pátém patře," odpovídá mi kovový hlas.
„Díky, Jarvisi," odpovím a zvedám se k odchodu.
„Dobrou noc, doktorko."
„Dobrou, Bannere," mávnu na brýlatého muže.

Čekala jsem toho hodně, ale tohle?! Dyť je to naprosto luxusní!
Je to ještě hezčí než můj předešlý byt.
Velká sedačka do L. Největší plazmová televize, kterou jsem kdy viděla. Dvě obrovské ledničky a kuchyň, za kterou by se nestyděl ani nejlepší šéf kuchař.
Skoro se až bojím vstoupit ke sporáku, který je dokonale nablýskaný.

Rozhodnu se pro rychlou večeři. Vařím celkem ráda a myslím, že mi to celkem jde. Krásně si u toho vždy odpočinu. Kromě mě tu nikdo naštěstí není.
Zatímco si pouštím oblíbený mix písniček na telefonu ( když už tak už ) kontroluji si všechny suroviny na lince. Při svém čarování u sporáku, zaslechnu něčí smích.

Rychle se s obracečkou v ruce otáčím.
Tak to ať se hanbou propadnu... Stojí tam Thor opřený o futra a se zaujetím mě pozoruje.
„Zdravím, jste tu dlouho?"
„Ani ne," odpovídá a přechází k barové stoličce, na kterou se pohodlně usadí. Stále se potutelně usmívá. Svůj pohled obracím zpět k plátkům masa.
„Chcete taky?" ukazuji na svůj výtvor na pánvi. Blonďák nasaje vůni, která se od pokrmu line a přikývne.
Dobrá tedy... Hodím na pánev další kus masa.

„Je to výborné," pochvaluje mi mé steaky, které jsem se naučila během studia medicíny doladit k dokonalosti.
„Díky, klidně to dojezte. Já půjdu," ukazuji na zbytek jídla.
Se šťastným úsměvem si napíchne kus masa na vidličku a začne se jím cpát. S plnými ústy mi popřeje dobrou noc. To já už nastupuji do výtahu a za Jarvisovi asistence mířím ke svému pokoji ve 13tém patře.

Když upadám na svoji postel, hlavou mi začínají vířit myšlenky. Opět se k životu probouzí strach a obavy. Zase se mi začíná stýskat. Tohle mě jen tak nepřejde... Kdyby mi alespoň Bucky dal bližší informace... Třeba jak mě chce kontaktovat, nebo kdy?
Tahle nevědomost mě ubíjí. Možná se mu něco stalo. V mé mysli mi začíná hlodat jedna velice znepokojivá myšlenka...