Zlomený

Další stopa

„Dobré ráno, jak se daří?" vstupuji do cely za doprovodu vojáků.
Bucky se zvedá do sedu a už automaticky svléká triko. Připomíná mi psa, který dodržuje své obvyklé rituály.
„Děkuji za milou společnost, už vás nepotřebuji," vyhodím stráže s úsměvem.
Po kontrole zjistím, že už není co léčit. Jedinou stopou po zranění je malá jizva, která ovšem za pár dní zmizí. „Neuvěřitelné," uteče mi.
„Co?" vyděsí se.
„Nic, jen že jste zdravý," usměju se povzbudivě.
Obvykle mi pacienti děkují, usmějí se nebo jim alespoň zajiskří v očích, ale u něho nic. Jako by mu to bylo úplně jedno.

 „Bucky, pamatujete na Steva?" zeptám se. Při zaznění svého jména  sebou trhne.
„Ano, Steve. Pořád chtěl do armády."
„Do jaké armády? V jaké válce?" zajímám se. Nevím kolik mám času, než se zde zase objeví Pierce, proto na něho trošku tlačím.
„Ve druhé světové válce," odpovídá s povzdychem.
Tak jo, on se asi totálně zbláznil. Ve druhé světové? Vždyť to bylo tak před sedmdesáti lety...
„A Steve je váš dědeček?" ptám se s nadějí.
„Ne, můj nejlepší přítel už od školky."
Tak je to definitivní. On se zbláznil...
„Dobrá, tak já půjdu. Nashle," zavírám za sebou dveře od cely.
Tenhle člověk má být v blázinci, a ne ve vězení. Proč ho tu vlastně drží a co je to za lidi? Řekli mi jen, že jde o vládní záležitosti a ať se neptám. Raději si ještě jednou promluvím s Piercem, i když mi to je dost proti srsti...

Nacházím ho v kanceláři, kde zrovna úkoluje své muže.
„Potřebujete něco?" zeptá se dost hnusným tónem.
„Ne, jen si myslím, že by měl být Bucky převezen na psychiatrii."
„On něco říkal?" zajímal se šéf. Kdyby se tak odporně neusmál, řekla bych mu to.
„Ne, skoro nic," zalžu a dodávám: „Jen kvůli jeho výsledkům z vyšetření."
Pierce se poškrábe za krkem. „Myslím, že to není třeba."
Tohle byla jasná výzva, ať vypadnu. Raději jsem jí splnila.
„Myslím, že se podívám do nemocnice," odcházím pryč.

Hodně divné chování. Myslela jsem, že jeho voják by ho mohl zajímat, ale asi ne. Nebo něco schovává. Zajímalo by mě co...
Dokumenty schraňuje u sebe v kanceláři, kam má přístup jen on. Pokud v ní není, nesmí tam ani jeho vlastní lidé. Tím padá veškerá špionáž. Ale mohla bych se poohlédnout po Buckyho minulosti. Ovšem potřebuji chvilku u něho v cele nebo ještě lépe, někde v soukromí...

Cestou do nemocnice mě napadla jedna věc... Mohla bych se podívat do seznamu psychiatrických pacientů. Pokud tam Bucky není, je to přinejmenším podezřelé.

Jak se dalo čekat... Po hodině a půl jsem projela celý seznam, ale Bucky nikde. V databázi nemocnice jsem ho také nenašla. Třeba je odjinud...
Spíš ze zoufalství jsem zadala jméno Steve. Asi sto různých lidí.
Ani nevím jak, by mohl vypadat a jestli je to skutečný člověk. Do očí mě uhodil jeden z pacientů, který se narodil před rokem 94 a skutečně mohl jít do války. Datum úmrtí zde chybí. Třeba by mohl ještě žít... I když je to velice bláhový pokus.
Zapisuju si jeho jméno na kus papírku, který si strkám do kapsy.

Najít telefon se mi nepodařilo. Alespoň všichni Stevové o žádném Buckym nic nevěděli... Proč vždycky zkusím to nejtěžší a pak mi docvakne, že to jde snáz? Když neví telefonní seznam, strýček google poradí.

Nestačila jsem se divit. Steve Rogers. Asi milion odkazů a stále se opakující jméno – Captain America. Není ani možný jak já mam dlouhé vedení...
Narodil se před válkou a dokonce se do ní zapojil. Jasně. Teď ho jen kontaktovat.

Celý zbytek týdne jsem se úspěšně snažila vyhýbat svému zaměstnavateli a shánět kontakt na jednoho přestárlého národního hrdinu.
Neuvěřitelná náhoda. Povedlo se mi získat jeho telefon.
„Haló, je u telefonu Steve Rogers? Tady je doktorka Morrisová, mohla bych si s vámi sjednat schůzku?" spustila jsem.
Chvíli se neozývalo nic. Pak se představila i druhá strana: „Ano tady je Steve Rogers, o co jde?"
„Potřebuju s vámi mluvit, je to soukromé. Máte prosím čas?"
Zavěsil.
V rychlosti jsem mu napsala zprávu. Jediné slovo – Bucky.
Ihned mi volal zpět.
„Ano?"
„Co jste zač?" chtěl vědět.
„Jsem doktorka. Máte čas?" zeptám se nadějně.
„Ano, zítra v půl desáté. Kavárna u Daphne."
„Dobrá, budu tam."

Konečně se pohnu z místa... I když to šlo překvapivě snadno.