Zlomený

Oběť

( Některé scény jsou z filmu Captain Amerika 2, s kterým se muj příběh prolíná )

Mezitím...

Steve se večer vracel domů. Po napadení hledal doktorku a svého starého přítele, ale nenašel je. Mohli být kdekoliv. I když nerad, musel si trochu odpočinout.
Na chodbě ho zastavila ta milá sousedka s košem plným prádla v ruce. Chvilku zdvořilé konverzace ukončila větou: „Nechal jsi zřejmě zapnuté rádio."

Obezřetnost byla na místě. Po dnešním napadení se nebylo čemu divit. Velké překvapení, když ve svém křesle spatřil ředitele S.H.I.E.L.D.U. Nicka Furyho.
Ten mu oznámil, že se v jejich organizaci děje něco špatného. Hned potom byl postřelen, přičemž Stevovi předal flash disk a řekl: „Nikomu nevěřte." Steve zaúkoloval svoji sousedku, která se po střelbě vřítila dovnitř s pistolí v ruce, aby zavolala sanitku. Překvapení, že je také členkou S.H.I.E.L.D.U. Sám pronásledoval vraha na střechu. Jediné co však zahlédl, byla odjíždějící motorka na rohu ulice.

Kapitán pak musel sledovat doktory, kteří se neúspěšně pokusili zachránit Furymu život. Natasha, která byla také členkou organizace a jeho dobrou známou, nesla smrt svého nadřízeného velmi těžce. Ani jí Steve nic neřekl o posledních chvílích Nicka Furyho. Hillová – jedna z agentek se pak postarala o jeho tělo.

Zpátky v hotelu.

Usnula jsem pozdě večer, když se Bucky vydal do sprchy. Konečně jsem se cítila bezpečně, proto jsem se přikryla a vzápětí jsem se nechala unášet říší snů.

Prozřela jsem až ráno, kdy mě z postele vyhnal plný močový měchýř. Sotva jsem udělala krok, o něco jsem zakopla. Přistála jsem přímo vedle spícího vojáka.
„Co se děje?" zabručel a otevřel své modré oči.
„Co děláš na zemi?" zvedám se.
„Spím."
„Proč?"
„Protože jsem cizí chlap," zamručí a převalí se na bok.
Netušila jsem, že umí i rýpat...

Brzy poté jsme si dopřáli snídani z hotelového bufetu. Kuchyně zde byla nejspíš sprosté slovo. Káva z automatu, žádná sláva, ale účel splnila.

Přímo se nabízela otázka: „Co dál?"
„Zůstaneme tu do zítra," odpovídá rozhodně voják.
„Není to riskantní?"
„Myslím, že ne. Chvíli jim potrvá, než zjistí, kde jsme. Stejně nemáme lepší možnost"

Mezitím v S.H.I.E.L.D.U.

Kapitána zavedli k Piercovi do pracovny. Snažil se z něho dostat, co mu Fury před smrtí řekl. Nekonečný monolog zakončil důrazným varováním.
Steve se nenechal vyvést z míry. Po tom, co zjistil od doktorky hrozivou pravdu o Buckym, mu nevěřil. Řekl mu pouze větu: „Před svou smrtí mi pouze řekl, abych nikomu nevěřil." Krátce na to se omluvil a odešel.

Mezitím co se tým lidí neúspěšně snažil zlikvidovat Steva ve výtahu, Piercovo poskok oznámil celému S.H.I.E.L.D.U: „Uvědomte dopravní, ať pozastaví veškerou dopravu. Zavřete ranveje na letištích. Všechny bezpečnostní kamery z města chci sem na obrazovku," ukazuje za sebe.
A to je teprve začátek... Nakázal jim kontrolovat internet – sociální sítě, e-maily i telefony.
„Při vší úctě, pokud máme vést hon na kapitána Ameriku, měli bychom vědět proč," ozvala se agentka/bývalá Rogersova sousedka.
Poskok zmlkne, jelikož právě dorazil Pierce. Ten se ujal odpovědi, „Protože nám lhal. Kapitán Rogers má informace o smrti ředitele Furyho, které nám odmítl sdělit. I když je těžké to přijmout, S.H.I.E.L.D. ho musí považovat za zběha."
S tímto se všichni odebrali ke své práci. Kapitán Rogers se právě stal hledaným... 

Pierce o chvíli déle

„Musíme najít Vojáka," oznámí naléhavě svému poskokovi.
„Nemohl by někdo jiný..." začal, ale šéf ho ostře přerušil: „Náš plán stojí na něm. Musí zlikvidovat kapitána. Stačí, že Furyho zastřelil Rumlow. Musíme ho najít a nastavit, Nejlépe ihned!"
Poskok rychle přikyvoval. Ovšem neodpustil si otázku: „A co s tou doktorkou?"
„Tu chci živou. Nechám ho, aby ji před smrtí mučil."
Poskok jen vykulil oči, ale neopovažoval se nic říct. Pouze se rozběhl zařídit pronásledování svých cílů.

Pierce si mezitím v hlavě přehrával, jak jeho voják pomalu láme doktorčiny prsty, zatímco ona brečí a prosí ho, aby s tím přestal.On se jen krutě usmívá a pokračuje.
Piercovi se ta představa natolik líbí, že mu vykouzlí úsměv na vrásčité tváři.

Hotel

Pomalu přecházím po pokoji, zatímco Bucky sedí na posteli a nervózně se ošívá.
„Můžeš si sednout?" zeptá se.
„Ne, já nedokážu sedět, když po nás jde jeden z nejkrutějších lidí světa."
„Byli i horší..."
„Vážně? To si neumím představit. Pro kolik lidí jsi vlastně pracoval?" sedám si k němu, ale do bezpečné vzdálenosti.
„Nevím, nepamatuju si je všechny."
„Co si pamatuješ?" vyzvídám.
Tiše si povzdychne a snaží se odpovědět: „Pamatuju si mě, jak mě vylovili z vody bez levé ruky. Jak mi nasazují tohle," ukazuje na svoji kovovou protézu a pokračuje: „Pak si vzpomínám na sníh. Na motorku a na zbraně. Střelbu. Krev a smrt!"

Začal se třást. V očích měl strach a výčitky. Zřejmě se mu to vše vracelo rychleji, než stačil vstřebat. Snažil se dýchat, ale viděla jsem jak zoufalý je jeho pohled.
„Uklidni se, jsou to jen vzpomínky."
Jakoby mě ani neslyšel. Zkusím mu položit ruku na rameno, načež se po mě ožene. Nechtěl mi uhodit, jen sebou cukl.
„Jdi ode mě dál," varuje mě.
„Jsou to jen vzpomínky," opakuji.
Zdá se, že nad svým chováním převzal kontrolu. Jistá si ale nejsem. Možná jsem blázen, když mu znovu pokládám ruku na rameno.
„Je to v pořádku. Nic se neděje. Jsou to jen vzpomínky."
Podívá se na mě s nadějí v očích. „Nechtěl jsem. Nic z toho..." začal, ale já jen vrtím hlavou a pronesu: „Já vím."
Teď v jeho pohledu poprvé zaznamenávám důvěru. Už v něm nevidím zrůdu. Vidím oběť.