Zlomený

Přepadení

S plánem jsme nijak nepokročily. Pro mě bylo zcela nemožné se jen tak vypařit a Skye měla spoustu své práce. V laboratoři jsme pracovali na nějakém séru, ale to je vše, co bych k tomu byla schopná říct.

Jak se dalo čekat... Skye ke mně jednoho dne přišla s prosbou o pomoc.
„Mohla bys prosím zajít do nemocnice a zkontrolovat mého přítele?"
„Proč tam nejdeš sama?" povytáhnu obočí, načež mě zpraží velice nehezkým pohledem.
„Nechce se mnou mluvit," přiznává.
„Dobře. Co mám dělat?"
„Stačí, když tam půjdeš a nakecáš jim, že chceš práci nebo tak. Jen se ho zeptej jak se má a jestli je v pořádku. Jo, a pozdravuj ho."
„Dobře, jak se dostanu pryč odsud?"
„Jednoduše si zajdeme do kina," usměje se šibalsky a odchází.

Já si jen hlasitě povzdychnu. Jestli tahle tajná operace má být protislužba za Buckyho, rozhodně se do ní pustím. Přijde mi to nekonečné. Kdykoliv mi svitne jen špetka naděje na jeho nalezení, něco se zkomplikuje. Začínám z toho být unavená. Jestli by nebylo lepší nechat to být...

V nemocnici

Opět se procházím po bílých chodbách. Docela mi toto prostředí chybí...
„Dobrý den, kde bych našla doktora Campbella?" zeptám se mladé sestřičky, která zrovna roznáší léky.
„Je v ambulanci. Co potřebujete?" usměje se.
„Jen pracovní schůzka. Děkuji," oplatím jí přívětivý pohled a nenápadně se přikradu ke Skye, která se maskuje pomocí mikiny a sluchátek.
„Jdu tam, drž mi palce," oznámím jí, zatímco jí míjím.

„Doktor Campbell?" vstupuji do ambulance.
Mladý a celkem pohledný muž v plášti se otočí a pokyne, abych se posadila na vyšetřovací lůžko. Zůstávám nejistě ve dveřích.
„Víte, já jsem od Skye."
„Co chcete?!" vyhrkne a otáčí se ke mně zády.
„Jen chce vědět, jak se vám daří a..." světlo v ambulanci začne blikat.
„Nechci nic slyšet!" přerušuje mě ostře.
„Dělá si o vás starost."

Zářivka s hlasitým prasknutím zhasla. Pohltila nás tma. Opatrně vyhlédnu ze dveřích. Lidi propadají panice, protože se celé oddělení ocitá bez elektriky.
„Co to?" nechápavě se otáčím k doktorovi, ale ten už stačil vzít roha.
Doženu ho až u pátého pokoje.
„Jděte pryč!" zabručí. Najednou se však zastaví uprostřed dveří na lékařský pokoj.

„Co to je?" žádá vysvětlení.
Nějak nechápu, na co naráží. Nejspíš na to divné mručení...
Jakoby odnikud se vynoří obrovské tmavé tělo nějakého stvoření a odhodí nás oba stranou ke zdi. Náraz je tak silný, že se nedokážu vzpamatovat. Netvor mocně zařve. Tohle bude nejspíš můj konec...

Tělo netvora se jako zázrakem připleskne kousek od nás. Jakoby ho neviditelný tlak od nás odehnal.
„Pojďte rychle!" křičí Skye, která už se nenamáhá s maskováním a tlačí netvora silou vůle k bílé stěně.
Oba se s doktorem zvedáme a běžíme chodbou ven z nemocnice. Skye nás o vteřinu déle následuje.

„Co to sakra bylo?!" vyšiluju cestou k autu.
„To nevím, ale bylo to velké," odpovídá Skye, která se velice brzy oklepala.
„A co jsi to s ním dělala?"
„To nic. Vysvětlím ti to později. Jak jsi na tom?"
„Na to, že mě málem rozmáčknul netvor z hororu, se cítím nějak moc na živu."
„Co ty, Lincolne?"
Doktor, který doteď mlčel, zhodnocuje situaci: „Jsem prozrazen. Musím si najít jinou práci."
To je jediné, co ho zajímá? Práce?

„Pojedeš s námi."
„Zapomeň. Nenechám se zavřít," odmítavě kroutí hlavou.
„Může se to vrátit!" odporuje Skye.
„Risknu to. Lepší než být zavřen v S.H.I.E.L.D.U."
„Ale nevíme, co to bylo."
„To je mi jedno. Musím jít," otáčí se a odchází.

„Co mu je?" ptám se, zatímco nasedám do auta.
„Má s naší organizací špatné zkušenosti."
„A kdo ne?" pousměju se. Ještě jsem se úplně nevzpamatovala.
„Radši odsud vypadneme."
„Co budeme dělat teď?" chci vědět.
„Informujeme Coulsona a zjistíme, co po vás šlo. Pak se vrhneme na problém ohledně tvého přítele."

Coulson nebyl nadšený, že jsme se vydaly na samostatnou misi, ale uznal, že bylo štěstí, že jsme tam byly. Chtěl najít Lincolna, což se Skye ani trochu nelíbilo. Napřed ale poslal Huntera a May vyšetřit místo činu.
Jak se dalo čekat... Panika mě zastihla až na základně, kdy jsem nebyla schopna kloudného slova. Proto mi také nechali na ošetřovně, kde jsem strávila téměř hodinu. Chtěli mi nacpat léky na spaní, ale to jsem odmítla. Nakonec mi pustili s tím, že si mám jít rovnou lehnout.

Oka jsem nezamhouřila. Celou noc mi hlavou proudily obavy z dnešního incidentu. Co když se ta potvora vrátí? Zase se všechno dokonale podělalo. A to už se zdál být můj cíl téměř na dosah. Musím být prokletá, nebo nevím. Každopádně mám pořádnou smůlu.