Zlomený

První směna

O dva dny déle

Uběhl víkend a já poprvé nastoupila do své nové práce. V bytě jsem našla nějaké knížky a věci na kreslení, tak jsem aspoň zahnala nejhorší nudu, i když jsem většinu času myslela na Buckyho. Doufám, že je v pořádku...

Stark už na mě čekal před vchodem do budovy. Odvedl mi do patra s ordinací a nechal mě, abych zkontrolovala vybavení.
„Líbí?" zeptal se celkem v dobré náladě.
„Jistě," přikývnu a klopím oči.
„Něco se stalo?" ptá se.
„Nic co by vás mělo zajímat," odpálkuji ho a přehodím přes sebe bílý plášť.
„Už musím. Kdyby cokoliv, otravujte s tím tady někoho z agentů."
Nerozloučila jsem se. Tenhle muž mi pije krev.

Moji pozornost upoutal počítač. Skvělé... Aspoň se podívám, co se děje.
Naneštěstí zde není wi-fi, jen elektronická kartotéka. Místo jmen zde byla čísla. Velice zvláštní... Musí se mu nechat, že je velmi důsledný.

Tohle bude těžší, než jsem si myslela... Chybí mi jeho tvář. Jeho přítomnost ve mně vyvolávala pocit bezpečí. Je to až k nevíře jak mi ten zvláštní člověk s příšernou minulostí přirostl k srdci, a to během tak krátké chvíle. Musím něco udělat... Ale co?

Z myšlenek mě vytrhla jakási blonďatá žena.
„Mohu?" zeptala se, než vstoupila.
„Jistě, pojďte dál," vyzvu jí a omyji si ruce.
„Jsem Sharon Carter, agent 13" představí se mi.
„Zdravím, jsem Valerie. Bez čísla. Co vás trápí?" zběžně si ji prohlížím.
„Nehoda s pistolí. Normálně bych to nechala být, ale šéf mě donutil sem jít."
Ano, má škrábnuté rameno, které jen vyčistím a přelepím.
„Je lepší nic nezanedbat," říkám, ale myšlenkami jsem úplně někde jinde.
„Jak se vám tu líbí?" vyzvídá.
„Ujde to. Zvyknu si," věnuji jí plachý úsměv. Pak mi něco napadne...
„Můžete mě naučit střílet ze zbraně?"
„Jistě, ale k čemu vám to bude?"
„Po posledních událostech, se to chci naučit," Trvám si na svém.
„Rozumím. Přijďte koncem týdne teď mám plné ruce práce."
„Dobře, děkuji," loučím se s ní.

No vida, tak aspoň k něčemu tohle je. Konečně se budu umět bránit a můj život nebude viset na ostatních. Aspoň získám nějaký pocit nezávislosti.

Z přemýšlení mi vytrhl křik, který se nesl chodbou.
„Doktora! Potřebujeme doktora!"
Rychle vyběhnu ven, kde nacházím muže táhnoucího bezvládné tělo druhého. Zůstává za ním krvavá cestička.
„Vezměte ho dovnitř a položte ho na stůl," rozkazuji a mezitím si natahuji rukavice. Hned ho svlékám z neprůstřelné vesty a trika. Jeho parťák mi pomáhá.
„Co se stalo?" chci vědět, i když jasně vidím oběť výbuchu granátu.

Rozšklebená tkáň v oblasti břicha, zčernalé kusy kůže a částečně přiškvařené oblečení, to je jen začátek. Nemocný upadl do šoku, kvůli šílené bolesti a rozsáhlým popáleninám.

„Musím vyndat střepiny, podržíte ho?" zeptám se.
Agent přikývne a já zběžně dělám rychlý rentgen. Střepiny jsou čtyři a naštěstí ne moc hluboko. Vytáhla jsem jednu po druhé a místa vyčistila dezinfekcí a zašila. Pak jsem přiložila sterilní vlhké krytí na popáleniny. Nic víc se bohužel dělat nedalo. Napíchla jsem infúzi, dodávající tekutiny do těla nemocného a s pomocí toho druhého jsem odvezla pacienta do pokoje číslo 1.

„Přežije to?" chce vědět kamarád oběti.
„Je stabilizovaný a mimo ohrožení života, ale budu ho monitorovat," slibuji. Na agentovi je vidět úleva. Podává mi ruku a třese mi s ní.
„Děkuji, doktorko, děkuji!"
„Jen dělám svoji práci," snažím se znít skromně.
„Jsem Winters, kdybyste něco potřebovala."
V tu chvíli jakoby mi někdo bodl... Winters... Jako Winter Soldier.
„Na vašeho přítele dám pozor, nashle."
Winters odešel hned po tom, co na rozloučenou stiskl ruku nemocného. Já se vracím zpět do ordinace.

„Doktorko?" ozve se hlas za mnou.
Otočím se a spatřím vysokého muže s černými vlasy v šedém obleku.
„Ano?" povytáhnu obočí.
„Posílá mě pan Stark, chce se zeptat, jestli něco nepotřebujete..."
Už to chápu. Stark mi posílá chůvičku.
„Potřebuju kávu, informace a sestra by se mi také hodila," dávám ruce v bok.
Muž vejde do mého osobního prostoru a sedá si na mojí židli. Nenápadně si držím odstup a opírám se o stůl.
„Co chcete vědět?" ptá se muž.
„Proč nemám telefon, internet a proč nemůžu jít ven?"
„Zatím nemáte oprávnění," odpovídá s ledovým klidem.
„Jsem vězeň?"
„Ne, doktorko. Jste v bezpečí."
Ošklivě se na něho zašklebím. Je mi jasné, že je to kvůli Buckymu. Proto mi drží odříznutou od okolního světa.
„Ještě něco?"
„Ano, pořád tu nemám svojí kávu a sestru. Nemůžu fungovat sama na celém oddělení," vysvětluji.
„Postarám se o to," slíbil muž a odešel. Spokojeně se uculím. Nikdo zatím v ordinaci není, proto si jdu na balkón zapálit. Ještě před tím raději kontroluji toho muže na jedničce.

Při návratu do ordinace jsem v šoku. Místo sestry zde stojí ten muž od Starka v bílém a převazuje ránu jednoho z agentů.
„Co to...?" unikne mi z úst.
Oba se na mě podívají. Nechám ho, aby dokončil převaz. Teprve pak spustím: „Co tohle má znamenat?!"
„Pan Stark tušil, že budete potřebovat pomoct, proto tím pověřil mě," vysvětluje.
„Proč vás?"
„Protože jsem pracoval jako záchranář než jsem se přidal do S.H.I.E.L.D.U."
„Výborně, tak aspoň vím v jaké organizaci pracuju. A teď k vám... Vás tady nechci."
„Ne, S.H.I.E.L.D. už neexistuje."
„Co?" nechápu ani slovo.
„S.H.I.E.L.D. po smrti Furyho a po zadržení Pierce už neexistuje."
„Ale vždyť..." Tohle je vážně zvrácené...

Agent mi dal čas, abych si všechno promyslela. Trvalo mi to, než jsem se zeptala na další věc: „Pro koho teda dělám?"
„Děláte pro Starka," odpověděl bez zaváhání.
„Výborně," povzdychnu si s notnou dávkou sarkasmu.
Agent se zakřenil. „Vás tu nechci," zopakuji svůj požadavek.
„Proč ne? Chtěla jste někoho k ruce."
„Protože vás poslal Stark, abyste mi špehoval," odpovídám bez špetky strachu.
„A vy máte co skrývat, doktorko?" zašklebí se agent.
„Ani v nejmenším."
„Tak se nemáte čeho bát. A mimochodem... jsem Benjamin Rivers."
Znaveně si promnu oči, než se mu také představím „Valerie Morrisová."