Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

4.Kapitola

Neznámý muž

Vstávej! Zaburácel mi v hlavě hlas a já jen stěží otevřel oči. Venku už svítilo teplé jarní slunce. Mě se však i přes to nechtělo ven. Ne. Zabručel jsem ospale zpátky a doufal, že mě ten otravný hlas nechá na pokoji. Mýlil jsem se. Okamžitě vstávej, máš práci. Pomalu a neohrabaně jsem si protřel oči, ale jinak jsem zůstal ležet v teplé posteli. Vylíhlo se. Řekl hlas prostě. Tato skutečnost však měnila celou situaci.

Okamžitě jsem vyskočil a přešel ke staré skříni uprostřed mého pokoje, kde jsem se na poslední dva týdny ubytoval. Vrzala tu podlaha, často tu tekla rezavá voda, a když jste dávali chvíli pozor, spatřili jste i všelijakou havěť. Už jsem se nemohl dočkat, až odsud vypadnu. Natáhl jsem na sebe kalhoty a bílou volnou košili, projel si rukou vlasy a s úsměvem na rtech se vydal po schodech dolů.

Schody podivně skřípaly, ostatnějako pokaždé. Já však tuto skutečnost naprosto ignoroval. Ospale jsem se doploužil až k hostinské, která stála za pultem a točila místním opilcům pivo. „Dobrý den, co to bude?" Otázala se mě se zářivým úsměvem a mně nezbylo nic jiného než se usmát taky. ,,Dobrý den, přišel jsem zaplatit." Podíval jsem se na blonďatou ženu ve středních letech a vyndal na stůl měšec, který jsem s kovovým řinčením položil na stůl. „Vážně? To je škoda, ale co se dá dělat, že. No tak to bude 5 zlatých a 3 stříbrné." Natáhla ruku v očekávání a já na ni vyskládal přesný počet zlatých mincí. „Těšilo mě, na shledanou," a s těmito slovy jsem zmizel ve dveřích.

Jen co jsem si došel pro mého koně v místních stájích a koupil zásoby na cestu, kontaktoval jsem Mërsise. Kde je? To už jsem byl za městem a o samotě si jel po jedné z místních cest. Kolem rostly listnaté stromy, na kterých s viditelnou radostí z jara zpívali ptáci. Kolem rozkvétaly barevné kytky a já se už připravoval na armádu pylu, jenž mě nutil každou vteřinou kýchnout. Zatím se však nic nedělo a tak jsem se jen rozhlížel po okolí. V takové jedné vesnici, poblíž Kerimu je to dívka a má zlatého draka. Ozval se mi v hlavě hlas a vzápětí se zase stáhl.

Nedával jsem mu to za zlé, během dneška, by měli přijet další dva jezdci. Normálně si s Mërsisem ještě povídám, ale dnes jsme oba velmi zaneprázdněni. Začal jsem uvažovat, za jak dlouho tam budu a jak dlouho bude ta dívka sama. Cesta tam bude trvat tak půl dne, když bude vše probíhat dobře. Jestli to vejce předal včera v noci a vesnice jí vyhnala ven, znamená to, že bude den někde sama mimo vesnici spolu s drakem. Když se to řekne takhle, nebyla to zrovna nejlepší situace, ve které jsme se mohli nacházet.

Už se začalo stmívat, když jsem uslyšel ten nejstašnější zvuk- vlčí vytí. Bál jsem se vlků, jak jen jsem mohl. Když mě jako malého, spolu s otce na lovu napadli naposled, přišel jsem o jednoho z rodičů. Od té doby mám, dalo by se říci, až panický strach z větších psovitých šelem. Zní to trochu směšně, ještě když se přihlédne k mé minulosti, ale je to tak. Pobídnu Aramise do cvalu a s bijícím srdcem pozoruji okolí. Černé stíny stromů a nočních zvířat mi zrovna nepřidávají na odvaze. Ne, že bych byl strašpytel, ale na vlky prostě nemám.

Když už jedeme nějakou dobu, po vlcích není ani vidu ani slechu. Musím říci, že z toho mám ještě větší radost, než když jsem vypadl z toho zavšiveného pokoje. Jen co mineme Keirm, otevírám mysl a snažím se najít, ztraceného dračího jezdce. Bedlivě pozoruji každé křovíčko, a když má mysl "zahlédne" jakýsi slet vědomí- konkrétně tří, jsem si skoro na sto procent jistý, že mám vyhráno. Opatrně a pomalu přijedu ke křoví, kde se mají ukrývat moji svěřenci. Trochu mě ale mate fakt, že je tam jedna mysl navíc. Mysl je navíc zvířecí, ale co se dá dělat, nejspíš to bude hodné zvíře, když je tam spolu s ní. Po prvním vyzvání se nic neozývá, nikdo nevylézá. Vím, že mě slyšela a vím, že tam je.

Aramis se za mnou neklidně ošíval a frkal. Věděl jsem, že ví o zvířeti. Po druhém vyzvání dívka vylezla a mně se naskytl pohled na bílého vrčícího vlka. Zaraženě jsem sledoval bílou bestii a snažil se nepanikařit. Aramis za mnou už to ale nevydržel a vzepjal se na zadní. Rychle jsem se otočil a začal koně utěšovat. Jemně jsem ho hladil po černé srsti a šeptal mu chlácholivá slova.

„To," ukázal jsem prstem, už na uklidněného vlka. „S námi nejde." Bílá šelma, jakoby věděla, o čem mluvím, se naježila a znova vycenila zuby. Ukázal se mi tak výhled z první řady, na jeho ostré smrtící tesáky. „Zavolej si to," snažil jsem se vypadat co nejodvážněji, ale i tak se mi do hlasu vloudil nervózní tón. Hnědovlasá dívka se na mě podívala a zpoza jejího ramene, vykoukl zlatý dráček. Byl naprosto kouzelný a jeho smaragdová očka pozorovala vetřelce- mě.

„Kdo vůbec jsi?" Zeptala se s jistou podezíravostí v hlase. Jen jsem mávl rukou a zabrblal své jméno. „Sag," spokojeně se usmála a najednou se zamračila. „To se mě nezeptáš na jméno?" Pyšně jsem se usmál a s nadmíru spokojeným výrazem, jsem pronesl. „Thamis." Jen vykulila oči a znovu otevřela pusu. „Jak to víš?" Přivřel jsem oči a odpověděl. „Taky se to naučíš."

„Jde s námi, jinak nikam nejdu," zatvrzele trvala na svém a my tu už čtvrt hodiny stáli a hádali se. Když už mi docházela trpělivost, rezignovaně jsem zvedl ruce. „ Fajn, ale jednou zavrčí a má šíp v mozku," zavrčel jsem a podíval se na její vítězný úšklebek. „Neboj, zamiluješ si ho," řekla s koutky zvednutými v mírném úsměvu a radostným zářením v modrých očích. Sarkasticky jsem se uchechtl a poplácal Aramise po pleci. „Mám jen jednoho koně, ale abychom byli včas ve Gërtru musíme jet na Aramisova oba." Teď jsem se usmál já. S radostí jsem sledoval, jak jí to všechno začíná docházet. Místo odporu se však zeptala. „ Co je Gërtr?" Trochu mě to překvapilo, ale snažil jsem se nedát to na sobě znát. Dráček na jejím rameni naklonil hlavičku a vypadalo to, jakože se ptá společně s ní. „Místo, kde se budeš učit společně s dalšími jezdci. „Vysvětloval jsem trpělivě. To už si to dívka nakráčela ke koni. „Tak jedem ne?"