Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

36. Kapitola

Neithir

Zase jednou jsem ji ztratil. A nejhorší je na tom to, že to ona sama mi znemožnila ji najít. Vážně nechápu, proč si přede mnou uzavřela mysl. Pravděpodobně jí teď někde vyřezávají vnitřnosti z těla. Nakloním proto hlavu směrem k šedému draku vedle mě a se zabručením máchnu křídly. Ten na mě koukne a také přidá. I on se nemůže s Lisou spojit.
Kdy jim dojde, že mi je chráníme?!

***
,,Zarane?!" Zařvu do temného prostoru přede mnou. S tichým zašustěním se vedle mě po chvíli zjeví dlouhovlasý muž. ,, Ano pane?" Pokloní se a v jeho oříškových očích jde vyčíst strach. ,, Pošli do Ellesméry deset tisíc vojáků, sto těch létajících bestií a pět kouzelníků, z toho jeden z nich ponese vzkaz." Zavrčím a letmo okem pohlédnu z okna na zlatého draka.

***
Neithir

Jak jako že jsi mě nechtěla rozčilovat?! Naštvu se na Thamis a její zatajení nebezpečí v tom lese. Momentálně ležíme na jedné z Ellesmérských luk. Popadl jsem jí u toho baráku a vzal ji sem. Nechci totiž společnost elfů na každém kroku. Nejspíš nás hledají... Prostě nechtěla! Ještě by ses napíchnul na nějakou větev. Uraženě se ke mě otočí zády.

To v tom ale naši výměnu názorů přeruší nějaký otravný člověk se špičatýma ušima. Co chceš? Zavrčím směrem k němu. Pocítím jeho zmatení a následné pochopení. ,, Nechci vás rušit," začne. Ale rušíš. Skočím mu do řeči. Mou poznámku však elf přejde a pokračuje ve svém monologu. ,, Ale chtěl by s vámi mluvit mistr." To už bělovlasý elf stojí před námi. Připadají mi všichni stejní...

,,Jistě, kam se máme dostavit?" Zeptá se Thamis, která je už na nohou. ,, Pojďte za mnou." Řekne a elf a už se vydává pryč z mýtinky. Ač nerad, postavím se na všechny čtyři a se zabručením se protáhnu. Hned na to se pomalu rozejdu.

Po nějaké chvíli už začínáme narážet na elfy a jejich stromové domky. Někteří se mírně pokloní, ale většina jen vykulí oči a radši zmizne z mého dosahu. Očividně ví, že dnes nemám zrovna náladu. Po nějaké době dojdeme až k další louce. Tentokrát je ale docela daleko od města a je o hodně větší. Uprostřed louky sedí tmavovlasý elf a bručí si pod imaginární vousy jakási slova.

,, Jsou tu mistře," pokloní se elf a rychle odcupitá na kraj louky. Elf sedící v trávě jen pootočí hlavu a rukou naznačí ať přijdeme za ním. Nedůvěřivě se tedy vydáváme směrem k němu. *Vítám vás tu Thamis a Neithire, zlatý jako slunce.* Poví starověkým jazykem.*Chtěl jsem abyste přišli. Musíte se toho ještě hodně naučit. A je lepší začít teď než potom.* Odmlčí se.

Nikdy mi starověký jazyk moc nešel, ale Thamis jo, takže mu rozumím přes ní. Je to takové zvláštní, ale alespoň vím co říká. *Vím, že jste přišli nedávno. A vím že se Thamis probudila až dnes, proto jsem uvolil spíše odpočinkovou výuku.*

***
,,Budou tam za tři dny pane." Pokloní se ten slizký poskok. Olíznu si zlatou šupinu na nose a vzhlédnu ke svému jezdci. Co když selžou? Zeptám se a doufám, že ho tato otázka nerozzuří. A taky ano.,,Jistě že uspějí! Je to jen lidská holka co se jí nějakým zázrakem vylíhl drak!" Zařve až mi z toho zalehnou uši. Skrčím se pod náporem kovového hlasu a stále napjatě poslouchám.,, A když ne, tak si pro ni půjdeme sami." Tuhle větu řekne už spíš klidně než naštvaně.

***
Thamis

S hlavou přikrytou pod dekou, napjatě poslouchám hromy za otvorem ve stěně za mnou. Avšak neprší mi sem, jelikož je otvor chráněn kouzlem. Neithir spí kousek ode mě, ve zvláštní prohlubni. Jen co jsme docvičili, bělovlasý elf nás dovedl do tohoto stromového domu. Očivdně je určený pro jezdce, vzhledem k jeho prostornosti a obrovskému průchodu ve stěně. Také bydlíme velmi vysoko, takže se Neothirovi dobře vzlétá.

Nemůžu spát a tak slezu z postele a dojdu a ke schodům, které vedou do místnosti s psacím stolem a spoustou knih. Přejdu k regálu s knihami a přejedu prstem po jejich hřbetech. Zastavím se až na té poslední. Spisy Eragona Stíhnovraha. Vezmu ji opatrně do rukou a otevřu na první stránce.

Když mám za sebou půlku tlusté knihy, uslyším zdola jakési tlumené zvuky. Rychle odložím knihu na stůl a sejdu schody. Jaké je mé překvapení, když zahlédnu v mé posteli roztaženou zrzavou kočku. Sednu si na zem s natáhnu ruku.,, Či Čí..." Promluvím na kočku.

Ta si sedne a k mému údivu se přemění v člověka. ,,Udělej to ještě jednou s vyškrábu ti oči." Zasyčí. Člověk přede mnou je malého vzrůstu, ale i přes jdou vidět svaly na jeho pažích a břiše. Ba sobě má pouze roušku od pasu až ke kolenům. Zrzavé střapaté vlasy a uhrančivé žluté oči.,,Kdo jsi a co děláš u mě doma?" Nechápavě zamrkám a hned poté se postavím na nohy.