Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

21.Kapitola

Thamis

Po zjištění, že Sag měl draka, jsem nemohla usnout snad další tři dny. Neřekla jsem že ho znám, ani jsem se na nic neptala. Nechávám si to až do Ellesméry. Teď na to nechci myslet. Mám teď starostí nad hlavu a myšlenky nemám také zrovna nejsvětlejší. Mistr, Hero, ta dívka z vesnice... smrt je všude a ani to nestačí. Dokonce i mí nejbližší mě opustili... Farth, mí přátele z Gërtru, rodina, teď dokonce i Neithir. S Neithirem je to sice něco jiného, ale i tak to nemění nic na situaci. Prostě jsem zůstala sama.

Teď po pěti dnech na cestách společně s Gabrielem, však nacházím v elfovi nového přítele. Aspoň někdo. I když nejsme v Ellesméře, snaží se mě trošku vzdělávat a procvičuje se mnou pár kouzel, abych nezapomněla aspoň základy. I starověký jazyk teď používám častěji a častěji. Gabriel dokonce už přišel i na to, že jsem příšerná ve všech 'bojových věcech'. Dokonce jsem zaslechla jak se uchechtl, když se můj šíp zapíchl metr od stromu, na který jsem mířila z dálky celých pěti metrů.

***

Protřu si ospalé oči a zamrkám, abych neusla. I když se zdá skoro nemožné, usnout na hřbetě pohybujícího se koně, mně už se to povedlo. Naštěstí jsem se stihla vzbudit dřív než se mi něco stalo. ,,Potřebujeme nějaké jídlo, mýdlo a nové oblečení. Takže navrhuji rozdělat oheň, já se mezitím vydám do té vesnice kterou jsme právě minuli a ty tu zatím počkáš, protože to vypadá, že nevydržíš dávat pozor déle jak půl vteřiny."

Ušklíbnu se na elfa přede mnou a zabručím něco co má vyznít jako 'ano'. Jsme teď docela hluboko v lese, ale i přes to se tu nedaleko nachází pár domků a obchodů. Nejsem si jistá jestli se to dá nazývat vesnicí, ale budiž.

Elf s pomocí nějakého drobného kouzla rozdělal oheň a já tak teď mohla sedět zabalená v dece- teda jestli se to tak dá říkat. Mezitím Gabriel odešel kamsi do temného lesa. Koukám do rezavých plamínků a snažím se neusnout. Co kdyby nás mezitím někdo okradl!? A tak tu teď sedím s podepřenou hlavou a poslouchám strašidelné zvuky lesa.

Když zaslechnu zuřivé vrčení, okamžitě otevřu rozespale oči. Já usnula! S bijícím srdcem opatrně otáčím hlavu po směru strašidelných zvuků, nejspíš vycházející z nějaké divoké potvory. Jakmile se trochu vzpamatuji z prvotního šoku, zaostřím někam mezi keře. A co nezahlédnu! Dva páry žhnoucích zlatých očí. Má první myšlenka se však netýká úprku ani boji proti této stvůře, ale Gabriela. I on má takovéhle oči, jenomže ty jeho jsou jako med, sladké a s příslibem, že všechno bude zase dobré.

Tyhle se spíše podobají vařícímu rozteklému zlatu. Když tak přemýšlím nad krásou zářivých očích, pomalu si ani nevšimnu, že se začnou až nebezpečně přibližovat. Koně jsou zatím klidné, nejspíš proto, že jsou o něco dál přivázané k jednomu stromu. Pomalu a opatrně se nahnu před sebe a zkřehlými prsty se dotknu jedné vyčuhující větve z ohniště. Nestačím ji však pořádně uchopit, jelikož se na mě vrhne obrovský rezavý vlk. Na chvilinku se pozastavím nad jeho zvláštní barvou. V tu chvíli mě nenapadne nic lepšího než utéct. Jo jasně, není to nápad hodná dračího jezdce, ale co jiného mám dělat.

V jedné sekundě se vyhoupnu na nohy a v té druhé už mizím mezi tmavými stromy. Vlk se však z mně neznámých důvodů rozhodne, že mu stojím za tu námahu. A tak slyším, jak za mnou dopadají jeho silné tlapy na měkkou zem. Po ani ne pár sekundách, ale zakopnu. V tu chvíli bych si nejradši dala facku. S dunivým zvukem se sesunu na zem a odřu si při tom levý loket.

To už mě ale dožene i vlk a s vervou se mi zakousne do pravé nohy. Zakřičím tak, že by se za to nemusel stydět ani drak. Oči se mi zalijí slzami a já se na zemi svíjím v hrozných bolestech. Šelma přesune své zuby o trochu víš, přesněji nad koleno. Začne škubat a vytrhávat maso. Křičím tak, že mě pomalu začíná bolet v krku. Na klíční kosti mi padají teplé slzy a já se modlím aby už byl konec. Po nějaké době bolest polevuje. Snad tím že už mám nohu tak rozmasakrovanou, že už se mi zničily všechny nervy v ní.

Dokonce uslyším i něco praskat. Nejspíš kosti...

Přece tady neumřu! Co by na to řekl Neithir. A tak s posledními zbytkami síly sáhnu do kapsy u kalhot, v kterých bych měla mít schovanou dýku. Nahmatám něco hladkého a studeného, jen co to vyndám s úlevou zjistím, že je to ona dýka kterou mi tu nechal Gabriel abych se mohla bránit. Vlk nejspíš nečeká že se už budu bránit a tak se dál zaobírá mou nohou a nijak nevěnuje pozornost tomu co dělám.

Proto se zatajeným dechem bez problémů házím dýku, s přáním aby se zabodla vlkovy do hlavy. Možná že už osud omrzelo mi jen podkopávat nohy a opravdu se mi povedlo vlka zasáhnout. A to přímo do oka!

Vlk sice nepadne a nezemře, jak by se dalo čekat. Jen zakňučí a začne zběsile házet hlavou, až dýka vyletí ze zraněného oka. Vlk se následně odplazí mezi nějaká křoví a zmizí v neprostupné tmě.

S hlubokým nádechem seberu všechnu odvahu co ve mě zbyla a podívám se na zraněnou nohu. No, o noze se už nedá mluvit. Od kolena dolů jsou to už jen cáry, ani kosti už nejsou vidět. Co... myslím že támhle na zemi je kus něčeho co vypadá jako kost. Nad kolenem je to sice o něco lepší, ale to tak, že tam ještě mám kosti.

Nevím jestli je to tím stresem nebo mi prostě přeskočilo, ale začnu se zběsile smát. Opravdu smát, zakloním hlavu a skoro se až musím chytat za břicho. "Díky! Fakt díky!" Zařvu směrem k obloze a přestanu se smát. Za nějakou chvíli začnu klidně dýchat a konečně začnu myslet.

Musím tu nohu odříznout a potom zbytky opálit v ohni. Možná to zní trošku drasticky, ale oheň zastaví krvácení. V podstatě mi seškvaří všechny žíly. Čím nohu ale odříznu? Nejlepší by byl meč, šlo by to nejrychleji. Vím, že se už asi nepostavím a tak se doplazím až ke koním, kde je u sedla přivázaný Gabrielův meč. Natáhnu se co nejdál to jde a prsty se dotknu špičky elfovy zbraně. Ta se trošku rozhoupe a já tak mám lepší příležitost jí chytit pořádně do ruky.

Jakmile držím ostrý meč v rukách, přejde mě veškerá odvaha, která tu se mnou zůstala. Nakonec se ale přeci jen vzchopím a napřáhnu se. Veškerou silou která ve mě zbyla seknu těsně za poškozenou částí nad kolenem. Tam jsou ale nervy v pořádku a tak v bolestivých křečích upustím meč. Začnu až nelidsky křičet a až po nějaké chvíli se podívám na výsledek.

Ostrý elfský meč naštěstí přesekl i kost. Nemám nohu... Nemám však čas na litování se, protože z useknutého pahýlu začne téct a až nebezpečně moc horké krve. Seberu v sobě kousky síly a odhodlání pro život a dostrkám se až k ohništi. Vezmu z kraje plochý rozžhavený kámen a silně si ho přitlačím k ráně. Ze začátku skoro omdlévám bolestí, ale postupně, jak se mi škvaří nervy bolest ustává.

Také jde cítit odporný zápach spáleného lidského masa. Když odhodím kámen a konečně vydechnu, vyprchá ze mě i veškerý adrenalin, který mě doteď držel na nohách. Lehnu si proto na záda a proti mé vůli začnu zavírat oči. Zbylé končetiny jako bych měl z olova. Nejspíš jsem stratila hodně krve.

Zavřu oči a začne dlouhá tma přerušená jen nějakým hlukem, nejspíš příchodem Gabriela.

No, možná se vám to nebude líbit, ale udělala jsem z Thamis invalidu... ale pozitivní na tom je, že aspoň vždycky najde parkovací místo :D