Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

12.Kapitola

Neithir

Máchám křídly jako o závod a má jediná myšlenka, která dává smysl zní: Thamis, musí zůstat v pořádku.

***

Upřímně si užívám pocity, které přicházejí, z radosti Thamis. Jsem opravdu rád, že se jí létaní zalíbilo, jelikož já let zbožňuji. Nedovedu si tak představit, co by se stalo, kdyby se bála. Když, ale zaostřím na ostatní, všimnu si, že i ten strašný Kouř, který strpčuje život mě i jí, to zvládl poměrně dobře taky. Nebo, spíš Lisa to zvládla, sedí teď vzpřímeně, s jakýmsi pohrdavým pohledem, za který bych jí nejradši vyškrábal oči. 

Co je pro mě ale záhadou je, kde je H'ero? Upřímně jsem se těšil, že budeme mít první let spolu. Teď už na to musíte přijít sami, neexistuje způsob, jak bych vás mohl naučit létat na svém drakovi. Chce to trénink a trénink, každému totiž vyhovuje něco jiného a tak se let nedá učit společně. Možná že jednotlivě by se to dalo zvládnout, ale nemáme zas tolik času a pochybuji, že by někdo z vás byl tak špatný, aby měl soukromé hodiny letu. Podíval jsem se na mistry a už se viděl, jak Thamis ukazuji, všechna zákoutí tohoto lesa, který už jsem prošel kříže krážem. 

Mnoho zdaru a celý tento týden, máte volno. Věnujte se tedy zdokonalování a užívejte si přítomnost a úzké propojení. Jen co zelený drak domluvil, párkrát mávl křídly a ocitl se daleko od nás. Takže, jsme tam zůstali sami. Abych pravdu řekl, je mi docela líto Smrka a Bílé, kteří oba dva, létání se svými jezdci opravdu nezvládají. Nechci jim ale radit, myslím že tohle je jedna z věcí, na kterou si musí přijít sami. 

***

Letím jako o závod, řeže mě v plících a div si nestrhnu křídla, jak s nimi rychle mávám. Když se dostanu dostatečně vysoko, podívám se jak jsou na tom ostatní. Bílá na tom není zrovna dobře, ale Ronn s Farthem, se naštěstí na svých dracích, dostali asi do stejné výšky jako my. 

***

Chceš ukázat hory? Vyšlu myšlenku směrem k Thamis a už teď se těším, jak jí je ukážu. Vím že nikdy nebyla nikde jinde než v lese, nebo ve vesnici. Když odpoví že ano, nadšeně zamávám křídly a zamířím směrem k horám, ze kterých je teď vidět zatím jen kousek. 

Thamis

Na to, že jsem se ze začátku opravdu bála, je teď let něco, co bych dělala pořád. Když Neithir nabídne let k horám, okamžitě souhlasím. Snažím se hýbat stejně, jako se pohybuje i drakovo svalnaté tělo, překvapivě mi to i docela šlo. Možná to je i myslí, kterou jsme máme momentálně s Neithirem tak moc propojenou, že to víc snad už ani nejde.  Tak moc se mi to líbí, ty pocity a ty myšlenky, že si přeji, aby to takhle zůstalo napořád. Ne, že by to předtím nebylo, ale teď je to o hodně silnější. Cítím, že to tak má i Neithir a tak si beze slov slibujeme, že takhle už to zůstane.

Opravdu si vychutnávám ten výhled a najednou mi ho něco naruší. Něco uvnitř hlavy, nějaký mírný tlak, který se snaží dostat přes moje zábrany. Je však velmi slabý a tak zábrany trochu povolím. To je dost! U jezera, Neith ví kde to je. Rozezní se mi v hlavě Farthův hlas a trochu se pozastavím nad tím, jak Neithira nazval. Neith? Tady si ani drak, nemůže vyletět s se svým jezdcem. Musím se usmát nad Neithirovým brumláním, když se stáčí zpět k lesu. A opovaž se mi někdy říci Neith, nelíbí se mi to. 

Když už Neithir přistává, na okraji křišťálového jezírka, zahlédnu tmavě modrého draka, pozdravím ho jen jemným dotknutím mysli a rozhlédnu se, jestli někde neuvidím i jeho jezdce. ,,Je to tu pěkné co?" Otočím se, stále ještě v sedle a spatřím blonďatého kluka v mém věku, Fartha. ,,Kvůli tomu si nás volal? Měli jsme plány!" Naštvu se, tenhle den měl být první den na Neithirově hřbetě, chtěla jsem létat až do noci. Trochu překvapeně zamrká a poté se i usměje. ,,A jakto, že si nebyl na hodině?" Dodám  a tentokrát se podívá jeho směrem i Neithir, který je očividně rozlazen, také má podobné pocity jako já a chce létat. 

,,Už jsme se to naučili před týdnem, můžu ti ukázat pár míst. Objevili jsme je tenhle týden spolu s H'erem, ale některá jsou daleko, tak si prvně zajedem pro jídlo a nějaké lahve s vodou." Oznámil mi a nasedl, skoro se stejnou elegancí jako mistr, na modrého draka. 

Po nějakém čase ve vzduchu, mi prořízne mysl Farthův hlas. Co kouř s Lisou, slyšel jsem, že se něco stalo. To už cítím, jak se v Neithirovi  zvedá vlna vzteku. Ano, ano stalo! Ten malý skrček si o sobě myslí bůhví co. Ještě jednou a zakousnu ho! Odpoví za mě a poví to tak nahlas, že se nám všem skoro rozskočí hlava. Slyším jak se vedle Farth směje a nakonec se také musím uchechtnout. Přeci jen, zaslouží si to.

Když přistaneme, na trávě před kopulovitou budovou, navrhne Farth, že dojde pro zásoby, ať tu zatím počkám. Slezu si tak z Neithira, trochu se protáhnu a zahlédnu mezi stromy známou šmouhu. Poslední tři týdny jsem viděla Gea jenom dvakrát a tak s velkou radostí, vybíhám proti němu. Uvidím bílý čumák a začnu mu zasévat hlavu pusinkami a šeptám mu do ucha starověká slova. Vlk spokojeně bručí, naši idylku, ale přeruší Neithir, kterého jsem teď moc nevnímala. 

Rychle jako blesk, mě chytí drápy za rameno a se strachem, velkým jako hora, mě odnáší vysoko k nebi. Nemotorně vyšplhám do drakova sedla a začínám se ohlížet kolem. Uslyším tiché zašumění a kolem ucha mi proletí šíp. Také se něco blýskne dole pod námi. Za pár minut strachu, se objeví první plamen, stoupající směrem od lesa. Aby toho ale ještě nebylo málo, nějaké černé obrovské cosi, začne stoupat z levé strany Gërtru. I když je Neithir docela statečný, teď má strachu plnou hlavu.

Oba s Neithirem máme strach, nejspíš i oprávněně. Okamžitě jakmile se vzpamatuji, kontaktuji všechny dole. Po nějaké chvíli, už se z dveří začínají trousit malé osoby a začínají ze všech stran přilétat draci. Tiché šumění.... a ostrá bolest v levé paži. Tak bych popsala přílet druhého šípu.