Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

38. Kapitola

Upírám oči před sebe a s vypětím sil se snažím dýchat pomalu. Vzdáme se. Rozhodne se drak pode mnou. Lepší obětovat dva životy, než stovky životů. Mírně kývnu hlavou. Má pravdu. Ohlédnu se za nás a uvidím nedotčenou Ellesméru. Slovo vidím asi není tím pravým. Ellesméru ze shora vidět nejde. I když už tam jste, tak je stejně problém ji rozeznat od zbytku lesa.

Půjdeme. Vyšlu myšlenku k tajemné osobě. Ta se mi okamžitě nabourá do hlavy a před očima se mi objeví cesta do jakési jeskyně blízko moře. Doleťte tam. Bude na vás čekat. Do tří dnů mi pán dá vědět. Jestli tam nebudete, stihne Ellesméru stejný osud jako kdyby jste se nevzdali.

,,Stihneme to?" Podívám se na Neithirovo temeno hlavy, mezi dvěma malými růžky obrostlými chmýřím. Ano. Zabručí a prudce máchne křídly. Ocitáme se ve vzduchu tak chladném až nám zamrzá krev v žilách. Nekontrolovatelně se mi rozcvakají zuby, načež Neithir reaguje tichým uchechtnutím po kterém následuje vlna tepla. Zlatý drak zabere ještě víc a mě začnou slzet oči pod náporem studeného vzduchu.

Zamumlám pár starověkých slov a hned je mi lépe. Jsme tak vysoko, že vidím pod námi jen jakési zelené šmouhy a mraky. Je tu řídký vzduch a špatně se tu dýchá. Nevím však jaké kouzlo by pomohlo a tak se jen soustředím na vydechování a nadechování. Mám při tom dost času na to abych přemýšlela o událostech posledního půlroku. Vůbec bych neřekla že už je to půlrok. Letí to rychle.

Pravděpodobně to všechno dnes už skončí. Také si vzpomenu na jednorožce a jeho radu. Potom co jsem viděla kam letíme mi ta rada přijde docela na místě.

***

Vstávej. Už tam skoro jsme. Vzbudí mě Neithir a já se s hlasitým zívnutím proberu. Kolik dnů? Zeptám se. Letěli jsme dva. Máme ještě čas. Uchechtne se Neithir a já úlevně vydechnu. Začne mírně klesat a před námi se začnou objevovat kamenné útesy. Ucítím slanou vůni moře a ryb. Je tu životoprázdno. Jediné co je tu živé je tráva s mechem. Ani brouci tu nežijí.

Je to tu divný. Přitaká drak a sletí ještě níž. Z téhle dálky už zvládnu spatřit osobu stojící na okraji skály. Je k nám otočená zády a zakryta černou kápí. Hubené šlachovité ruce má namířené k rozbouřené hladině. Něco mi říká že on a jeho šeptavý hlas ji dělá rozbouřenou. A to mě zneklidňuje.

Neithir s tupým zaduněním přistane. Osoba je však stále dál otočena k moři. Po pár vteřinách mi pod nohama zaduní zem a já se se zneklidňujícím pocitem v břichu otočím po směru toho dunění. Kouká na nás Zlatý drak nápadně podobný Neithirovi, jediný jejich rozdíl jsou oči, ten velký je má modré. A také ve velikosti. Neithir je totiž asi tak třikrát menší.

To už se osoba otočí, ale stále si nás nevšímá. Přejde k velkému drakovi a pohladí ho po šupinatém nose. Hned na to se ale natočí směrem k nám a zabodne do nás pomněnkově modré oči. Usměje se a vykouknou mu tak bílé špičaté zuby. ,, Dejte vědět vašim vojákům, že jsme tady," promluvím. Pomalu si stáhne kápi a odhalí tak holou kůži na jeho hlavě. ,, Už se stalo. Své sliby plním. A doufám, že vy taky. Protože po vás budu jeden chtít," řekne potichu zvláštním šeptavým hlasem. Jen co dopoví poslední slovo, roztáhne se mu na tenkých růžových rtech škodolibý úsměv.

Jde o to jaký. Vystřídá mě Neithir. V tom vyjde v před velký drak a pootevře své čelisti až vykouknou ostré tesáky. Přidáte se k nám. Na to se holohlavý usměje ještě víc.,, A co když ne," usměju se také. ,, Zemřete a s vámi spousta lidí. Včetně tvojí rodiny. Rozmýšlej dobře." Možná bych opravdu měla přemýšlet, ale hned na to si vzpomenu na radu toho kokčkodlaka. Třeba ho můžeme přemoci a vysvobodit tak ostatní jezdce.