Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

37. Kapitola

Človíček přede mnou se protáhne a unaveně si zívne, až jde spatřit dvojice bělostných špičáků v jeho ústech.,, Možná jsem jenom zabloudil," Protáhne s drzým úsměvem na růžových ústech. ,,Tomu nevěřím," Ušklíbnu se. Pochybuji, že tenhle kočko-člověk neumí používat svou mysl.,,Hmm, tak jsem možná nezabloudil. Ale stejně už budu muset jít." Znova zívne a promění se v zrzavou střapatou kočku.

Hlavně na nic nepřistupuj. Zašeptá mi v mysli jeho hlas. Podívá se na mne svýma jantarovýma očima a ladně seskočí z peřin. Protáhne se okolo mých nohou a vyjde pootevřenými dveřmi, o které zavadí ocasem a tak je za sebou zabouchne. Stále vykuleně koukám na dveře a vzápětí si všimnu, že na ně zírá i Neithir, který byl celou dobu pár metrů od nás. Moc se nedivím tomu, že se nevzbudil, protože by ho nevzbudila ani statisícová armáda.

Na co bych neměla přistupovat?

,,Co...to-..bylo?!" Zašeptám si spíš pro sebe a přehrávám si poslední větu té divné kočky. To byl kočkodlak. Ozve se v mé hlavě. ,,Jak to víš?" Udiveně si sednu na kraj postele a stále pozoruju zlatou hroudu šupin. Dračí tajemství. Vyfoukne horký vzduch ze svých nozder a zavře jedno zelené oko. Druhým okem mě stále pečlivě pozoruje a vsadila bych svůj život na to, že se v duchu usmívá.

,,Tak si ho nech, když mi to nechceš říct," uraženě se k němu otočím zády a lehnu si na neustlanou postel a po nějaké chvíli usnu. Nespím však dlouho, vzbudí mě totiž otřesná bolest v hlavě.

Prudce se posadím a chytnu se za hlavu, která jakoby se snažila vybouchnout. Koutkem oka zahlédnu jak se vedle mě Neithir zmítá v bolestných křečích. Seberu poslední kousky rozumu a zašeptám pár ochranných kouzel. Ne, že by bolest hlavy zmizela, ale je to lepší. Jen co se dostanu do stavu, normálně myslící osoby, ulevím od bolesti i Neithirovi.

Vyděšeně se na sebe podíváme. Rychle vstanu z postele a hodím na sebe jen nějaké kalhoty a bílou košili. Vezmu sedlo, které leží kousek od Neithira a zkontroluji, zda je tam vše. Ano, je tam meč, dokonce i luk a šípy. Nevím jestli to je tím, že mě trochu pobolívá hlava, nebo jsem prostě jen tak moc vykolejená, ale nepamatuji, že bych je tam dávala. Nějak moc to neřeším a sedlo připnu drakovi na záda.

Ani nevím proč, ale pořádně se rozhlédnu po pokoji. Dívám se na každičký detail a snažím se ho vtlačit do mysli, jako bych se sem už neměla vrátit. Pomyslím na všechny, které mám ráda kteří mi ublížili. Vzpomenu si na Saga, mistry, Lisu a Kouře, Ghea a mé rodiny, kterou jsem neviděla už strašně dlouho.

Zhluboka vydechnu a schovám si obličej do ledových dlaní. Ucítím jak mi v nich pulzuje krev. Nechci aby to přestalo. Chci abych si mohla sednout a poslouchat mou krev dalších tisíc let. Ten nepřerušovaný monotónní cyklus mě uklidňuje a já začínám dýchat zase normálně. Znovu se zhluboka nadechnu a představím si přitom své plíce. Představím si jak mi tluče srdce, jak se mi stahují svaly když pohnu rukou. Všechny tyhle věci spolu pracují tak dokonale. Nedokážu si ani představit, že by se to třeba jen na chvíli zastavilo. Že by srdce mohlo jen tak ležet a všechna krev by se zastavila a v plicích už by nikdy nebyl vzduch.

Odkryji si obličej a zastrčím si pár pramenů světlých vlasů za ucho. Opráším si neviditelný prach z oblečení a přejdu k neklidnému Neithirovi. Bez rozmýšlení obejmu jeho mohutný zlatý krk a též se zaposlouchám do proudění jeho krve. Vykulím oči dokořán, když zaslechnu zvuk svištícího šípu. Rychle se skloním, ale nestane se nic. Přejdu tedy k sedlu a vložím nohu do jednoho z kožených poutek.

Ještě nestačím Neithirovi vylézt za krk a uslyším zděšený, bolestný výkřik. Tak šíp si už našel svou oběť. Myslel jsem, že se sem nejde dostat přes obrany. Nadhodí a přejde k otvoru ve stěně. Odrazí se mohutnýma zadníma nohama a máchne křídly tak silně, až to rozhýbe větve stromů. Teď ve tmě, jde krásně vidět, odkud křik přichází. Kousék dál v lese, jdou totiž vidět plameny rudého ohně. Jen co si toho všimnu, Neithir vyrazí směrem k ohnivé výhni a já mám mezitím čas, se porozhlédnout po okolí.

Jak se tak rozhlížím, škody vidím jen v tom malém úseku. Myslím, že za tu dobu už by se určitě stihli přemístit dál a zničit toho víc. Třeba nechtějí ničit. Podotkne zlatý drak a jemně se stočí směrem k oblaku kouře, do kterého vzápětí vletí. Štiplavé částečky kouře se mi dostanou do krku a já mám dost velký problém se normálně nadechnout. Zamumlám si pár slov a úlevně přivřu oči, když se mi do plic dostane čistý vzduch.

Jen co Neithir poodletí z dosahu kouře, naskytne se nám pohled na vojáky v bronzových brněních. Bronzových? Vždyť je to nemůže ochránit ani proti větru! ,,Hmm..," zamračím se a všimnu si jak jeden z vojáků zvedl hlavu. Svítivě zelené oči se vpijí do těch mých a doslova ze mne začne vytahovat myšlenky. Cítím jak se mi prohrabuje v hlavě, dokud se nevzpamatuji a cihlu po cihle nezastavím vchod do mé mysli. Zaraženě se podívám na bronzově se lesknoucí mravenečky pod námi a začne mi odcházet, že tohle bude ještě dlouhá noc.

Podívej kolik jich je. Proti všem mysl neuchráníš. Zabručí pode mnou drak a já jen rozmrzele kývnu hlavou.,, Já vím," Odseknu a všimnu si malých ohníčků, které zapříčinily kouř a oheň. Nejspíš jsou pod nějakými kouzly, jelikož se plameny drží jen na určitých hranicích. Ani ne, půl minuty od té doby co k nám zvedl zrak první voják, k nám zvednou své zelené zářící oči všichni najednou ve stejnou vteřinu.

Zamrazí mě, když vidím tu obludnou scenérii. Připadá mi, jakoby je ovládal jen jeden a ostatní kopírovali jeho pohyb. Nebo jako kdyby byli propojení. Do hlav se nám najednou nažene stovka hlasů. Není to jako před tím, že by se prodírali naší myslí, ale spíš se o ní jen tak z dálky otírají. Nejde jim rozumět, ale i přes to jsou zvláštně strašidelní.

Zdravím vás, je mi čest vás potkat. Mluvím zde za právoplatného krále Alagaësie, který vám vzkazuje tohle... Hlas se na chvíli odmlčí a my s Neithirem už hodnou chvíli setrváváme na stejném místě. Buď půjdete s námi dobrovolně a nikomu se nic nestane. Nebo se rozhodnete bojovat a vypálíme Ellesméru do základů.

Krev mi ztuhne v žilách a dech se mi zastaví v plicích, to rozhodnutí, které jsme tak dlouho odkládali je zase tady. A tentokrát je opravdové a kouká na nás stovkami očí pod námi. Je mi jasné, že proti nim nemáme šanci. Elfové možná, ale i tak by Ellesméra nejspíš padla, nebo by minimálně utrpěla velké škody. Zavřu oči a vzpomenu si na tu minutu v pokoji. Na krev...na blízké i na Neithira pode mnou. ,,Tak co budeme dělat," není to ani tak otázka, jako spíš konstatování naší situace.

Omlouvám se za dlouhou neaktivitu, ale to víte škola. Ráda bych vám slíbila, že už psát budu zase pravidelně, ale sama tomu nevěřím :D