Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

17.Kapitola

,,Ale ano, copak si nepamatuješ?" Trochu sykavě se tajemný jezdec zasmál. Z jeho hlasu mi šel mráz po zádech a co mě úplně odrovnalo, bylo Neithirovo prohlášení. Ten drak je H'ero. I když jsem byla plná neutuchajícího strachu, nedala jsem to na sobě znát. Nechtěla jsem aby poznali že vím kdo jsou a že mám strach. Neithir pode mnou se uchechtl. Tedy, jestli se to dá tak nazvat. Vydal prazvláštní hrdelní zvuk, který vzdáleně připomínal smích. Nevědomky jsem k němu vyslala pocit 'zmatení'. Vždycky jsem ho přepral. Přeperu ho i teď.

Uznávám, musela jsem se také trochu pousmát. Koutky úst se mi zvedly vzhůru a jezdec tak mohl vidět mé bílé zuby. Trošku jsem v sedle poposedla a založila si ruce na hrudi. Máme vyhráno! Nejsme přeci jenom tak bezbranní.

Vzápětí mi v hlavě vytanula nepříjemná kousavá myšlenka. On nás zradil. ....Ano. Odpověděl Neithir, který sice nebyl naštvaný, ale zato velmi sklamaný. Musím uznat, že mi ho v tu chvíli bylo opravdu ze srdce líto. H'ero byl přeci jeho nejlepší přítel. Možná...

Nestihla jsem dokončit myšlenku, protože Farth spolu s tmavě modrým drakem vyrazili vpřed. Skrčila jsem se a pevně si chytla malé úchytky na koženém sedle, připoutaném k Neithirovi. A bylo dobře že jsem se chytla. Drak pode mnou sebou prudce škubl a vyrazil střemhlav k zemi. Těsně nad zemí let stočil vzhůru a vesmírnou rychlostí se dostal přesně nad nepřátelského draka. Ten očividně nedokázal pobrat co se stalo a tak jen překvapeně natočil hlavu směrem k nám.

Nestihla však nic udělat, Neithir už zabodával drápy do modrého křídla a drak pod námi bolestně zařval. Nakonec se ozval i druhý řev, ten už byl ale draka zlatého. Farth bodl totiž Neithira mečem do nohy. Nebylo to smrtelné zranění, ale za to bylo nepříjemně bolestivé. Zlatý drak proto okamžitě H'era pustil a vznesl se o kousek dál. Rychle se podíval na zraněnou nohu, zatřepal hlavou a bojovně zařval, až z toho tuhla krev v žilách.

"Nakonec budou skučet oni." Zašeptala jsem Neithirovi do ucha a přitiskla dlaň na důvěrné známé, zlaté šupiny na jeho krku. Však jo! Souhlasil a já ucítila mírný tlak uvnitř hlavy. Ten prevít! Jak si to vůbec může dovolit? Pokusit se mi dostat do hlavy, když je jasné že mám převahu. Odfrkla jsem si lehce odstrčila jeho mysl od té mojí.

Mezitím už byli draci zase u sebe a ťali do sebe ostrými drápy a tesáky. Dolů na kamenné dlaždičky padali temné kapky dračí krve. I já měla na prstech teplou lepkavou krev. S tebou na zádech to nejde! Ani jemu to sice zrovna dvakrát nejde, ale takhle se zmasakrujeme oba. Zamyslela jsem se a usoudila že má drak pode mnou pravdu. Věčně na mě Neithir musel brát ohledy, aby na mě Farth nedosáhl, aby na mě nedosáhl H'ero...

Zaklonil se tedy a udělal otočku vzad kolmo k zemi. Pevně jsem se chytla sedla, ale za chvilku už bylo vše zase v normálu. Zlatý drak s cvaknutím drápů o zem přistál. Rychle jsem sesedla a Neithir už si to upaloval vzhůru.

Musím přiznat, že jsem se dalších patnáct minut cítila naprosto neužitečná a k ničemu. Zato Neithir naprosto válel. Modrý drak byl už spíše červený, kvůli nespočtu kousancům a škrábancům. Za to Neithir jich měl jen pár a to ještě z doby, kdy jsem byla ve vzduchu s ním. H'ero chrčel a těžce mával křídly, nakonec asi i oni pochopili že takhle to nejde a i H'ero se při chvilkové nepozornosti zlatého draka, vrhl dolů a vysadil tak vedle mě svého jezdce.

Ten si sundal kápi a mě se tak naskytl po dlouhé době pohled na Farthovu tvář. Měla jsem chuť ho uškrtit a v koutku své mysli i obejmout. Možná to vypadalo zbaběle a slabě, ale mě to bylo jedno. Oči se mi zalily slzami a hlavou se mi prohnaly vzpomínky na naše společné chvíle. Jak mohl?! ,,Jak jsi mohl!?" Zlomil se mi hlas a po lících se mi kutálely slzy. ,,Nic ti neřeknu! Neudělám ti to ještě lehčí než to máš." Pronesl s ledovým výrazem v obličeji. V podstatě mi zlomil srdce, jak mohl být tak bezcitný...

,,Já to mám lehké?" Ukázala jsem na sebe prstem a sarkasticky se uchechtla. ,,Já mám v podstatě prázdniny že?" Vyštěkla jsem. Slzy byly rázem ty tam a vystřídal je prudký a hořký hněv. Můj výbuch vzteku však přerušila ohromná rána a oblak prachu přede mnou.

Když za mnou potichu přistál Neithir a prach se usadil, mohli jsme všichni vidět tmavě modré dračí tělo, bez známek života. Počkat! Drak se pohnul, trošku se mu zvedal hrudník, ale podle toho jak vypadal mu zbývala tak poslední minutka života. Farth si zdrceně poklekl a přitiskl si hlavu na drakovi šupiny. Nejspíš spolu rozmlouvali, nechali jsme je s Neithirem být.

Nakonec se drakovi naposled pohne hruď a nastane to nejhorší, co se může dračímu jezdci stát. Ztratí půlku své duše, ztratí samu sebe...

,,Tohle ti nedaruju, nebudu spát dokud se tobě nestane to samé." Zvedne hlavu a začne mě propalovat modrýma jedovatýma očima. ,,Nikdy se ti to nepovede." Pronesu s hlavou vztyčenou vzhůru. Snažím se vypadat nad věcí, bez výčitek... opak je ale pravdou. Uvnitř mě zžírají výčitky, jako ještě nikdy.

Teď to tu, ale nehodlám řešit. Nasednu na zlatého draka, který následně máchne křídly a ocitneme se tak ve vzduchu. Zasloužil si to! Nelituju ani jedné rány.

***

,,Už letí!" Zařve jedne z vojáků čekající před branami Dras-Leony. Všichni zvednou hlavy, které otočí směrem ke zlaté blyštící tečce. Zrzavá žena jen pozvedne jeden koutek úst a začne propalovat přibližující se vítěze.

Hned co drak přistane, začnou se klem něho shromažďovat všelijací kouzelníci/lékaři, snažící se drakovi vyléčit rány utržené při boji. Hnědovlasá dívka však vypadá, že je bez zranění a tak jen seskočí ze svého draka a šine si to rovnou za ženou, která má koutek úst stále pozvednutý.

,,Už pro vás nic neudělám." Vyštěkne a strčí jí prstem do hrudi. Žena se však jen posměšně uchechtne a pronese.,,Uvidíme."