Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

3.Kapitola

Thamis

Seděla jsem se slzami na tváři a nevěřícně hleděla, na odcházejícího muže, který mi daroval kámen. Ne, to není kámen. Je to podivně železné. Pomalu a opatrně, abych věc nepoškodila, ji převracím v dlaních. Zdá se zlatá a v některých úhlech až bronzová. Bude to určitě nějaký drahý kov, třeba když to prodám, budeme moct žít i bez hrnčířství. Najednou mě zabrněly konečky prstů a celým tělem projelo příjemné teplo, které bylo v mžiku vystřídáno neskutečnou bolestí. Jako bych měla v žilách roztavené olovo, které mi propalovalo žíly. Všechna bolest se začala soustředit na pravou dlaň, až nakonec vše ustalo. Vyčerpaně s výkřikem na rtech, jsem ležela na studené ulici se stovkami pohledů připoutaných na mém těle. Vyděšeně a opatrně jsem zvedla ruku k uslzeným očím. Na dlani se mi objevila jakási jizva. Velmi zvláštní, už od pohledu neobvyklá jizva.

Něco mi zarylo jehly do nohy! S trhnutím se posadím a vyjeveně jsem sledovala ještěrku s křídly, co se mi drala po lýtkách nahoru k tělu. Upřela na mě smaragdové oči a natočila zlatou hlavičku, až se na některých místech šupiny zaleskly bronzově. Se zatajeným dechem jsem pozorovala dráče a s neblahým tušením zjišťovala, že mi tu bolest nejspíš způsobilo tohle stvoření. Zabraná do jeho uhrančivých očí, jsem zapomněla na dav místních lidí, který mě sledoval s jistou bázní v očích. „Zabte to! Je to ďábel a ta dívka taky!" Zařval nějaký muž ve skupině lidí. „Zbláznili jste se?!" Ozvala se za mnou matka a já jen se zaraženým dechem sledujovala střídavě dav, dráče a matku. Opatrně jsem se dotkla dráčete, které k mé ruce okamžitě přitisklo hlavičku. Ve vteřině se zbavuji vší bázně z draka, který vystřídá ohromný strach, že ho zabijí. Jen co jsem se trošku vzpamatovala, zvedla jsem se ze země s dráčkem v náručí a s lítostí v očích upřela pohled na matku. „Promiň," pověděla jsem jen a už si to pelášila pryč k lesu. Jen jsem zaslechla, jak za mnou někdo něco volá. Nikdo však za mnou neběží a tak se jsem se s pálením v plicích zastavuji a vyčerpáním padám na zem pokrytou listy a jehličím. Podívám se na dráčka v mé náruči a celá bez sebe radostí zavírám oči.

***

S tepavou bolestí v hlavě jsem otevřela oči a chvíli nechápavě pozorovala okolí kolem sebe, než mi došlo, co všechno se včera stalo. Okamžitě jsem se posadila a se zastaveným srdcem hledala dráčka. Jen co jsem ho zahlédla spát na mých nohách, rozlila se mi po těle vlna úlevy. Okamžik jsem jen seděla a dívala se na jeho překrásné zlaté šupiny. A hele! Po mé levici spí Gheorgis! Pohladila jsem huňatého vlka za ušima a dál ho nechávala spát. Co budu dělat? Nemám domov. Nemám jídlo. Nemám nic.

Dopoledne už nám všem začalo kručet v břiše a tak se bílý vlk vydal na lov. A tak nám spolu s dráčetem poskytl chvilku o samotě. „Jak ti budu říkat? Vždyť ani nevím, jestli jsi holka nebo kluk." Dráče, při zaznění mého hlasu, naklonil hlavičku na stranu a vylezl mi na rameno, kde se otřel tělíčkem o můj krk. Spokojeně zabručel a přelezl mi na hlavu, kde začnal vyhlížet jako z rozhledny. Nad tou komickou scénkou jsem se musela uchechtnout. Když mi začal už tak dost zacuchané vlasy, rozhazovat do všech stran křídly a ocasem, opatrně a s citem jsem ho sundala z hlavy a položila do klína. „Tak zatím prostě budeš dráče a pojmenuju tě až potom," rozhodla jsem se po chvilce zírání na stvoření lesknoucí se na mých nohách. Jen co jsem dořekla větu, přiřítil se Gheo i s půlkou srny v tlamě. Podle jeho zavalitého břicha jsem usoudila, že tu první půlku sežral sám. Hned jak položil maso na zem, začal dráček pojídat kusy masa, která s vypětím všech sil odtrhává. Já však zůstávám o hladu, protože odmítám jíst syrové maso. S očima připoutanýma na mém svěřenci jsem se vydala o kousek vedle trhat borůvky. Ne, že bych se najedla dosyta, ale stačí to na to, aby mi nekručelo v břiše. Mezitím co jsem trhala borůvky, stalo se něco zvláštního, ucítila jsem v mé mysli, mysl další. Podle toho, že mi to posílalo pocity přeplněnosti, jsem usoudila, že to bude dráček.

K večeru se drakovi šupiny, spolu se zapadajícím sluncem změnily, už to nebyl drak se zlatými šupinami a bronzovými odlesky, ale bronzový drak se zlatými odlesky. Šupiny mšly stejnou barvu jako předtím, ale málo světla způsobilo, tento zvláštní jev.

Když už nebylo vidět skoro na krok, ozvalo se dunění kopyt. S otřesným strachem, jsem všechny urychleně přepravila do blízkého křoví. Když už byl člověk na koni těsně u nás, zastavil. Kůň zafrkal a nervózně podupával. Člověk seskočil z koně a podle chůze, oblečení a tvaru těla jsem usoudila, že se jedná o muže. „Vím, že tu jsi, vím, že máš draka a chci ti pomoci." Večerní vzduch prořízl jeho zvučný hlas a já zatajila dech. Nehodlala jsem vylézt, neznala jsem toho muže a navíc se bála o dráčka. „Musím tě vzít k ostatním jezdcům, to jsou ti, kterým se drak vylíhl taky," vysvětloval a stále stál nehnutě na místě. S Gheorgisem po boku, jsem se rozhodla vydat se ven ze skrýše.