Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

32.Kapitola

Neithir

Už mě to tu nebaví. Připadám si tu jak v kleci. Nejradši bych sebral Thamis a odletěl s ní z téhle věci než jí začne říkat 'domov'. Máchnu prudce křídly a rychle jako blesk, vystřelím vzhůru. Chvíli se jen tak vznáším nad tím vším a nechávám svou mysl volně plout po mracích. když tu se mi o mysl otře další vědomí. Už chci svou mysl zamknout, když mi dojde že to je ta 'přátelská' mysl co nám minule pomohla.

Dobré ráno Neithire. Máš u sebe Thamis? Vyhrkne zpěvavý hlas. Dnes si Thamis přispala. Takže ne, se mnou není. Proč, děje se něco? Zabručím a vypustím z nosu šedivý kouř. Dám křídla těsněji k tělu a trochu uberu výšku. Ano, děje. Ten muž, který byl ve vašich hlavách ví kde jste. Musíte okamžitě zmizet. Seber Thamis a zmiz. Nikomu nic neříkejte. Kdyby se jim dostal do hlavy zjistil by kam jste šli. Odleťte do Ellesméry. Tam je nejbezpečněji. Zadrmolí a stáhne se z mé mysli. I když ho te'd nemám v hlavě jsem si jist že ví co dělám.

Nemůžu říct, že mi skutečnost že musíme pryč nějak vadí. Co mě ale rozčiluje je to, že to nesmí nikdo vědět. Co když po nás vyhlásí pátrání?! Zatřepu hlavou abych si ji vyčistil od nepotřebných myšlenek a stočím směr letu k naší jeskyni.

Zabořím drápy do kamene a probudím Thamis jemným otřením mou myslí o tu její. Okamžitě otevře oči a prudce se posadí. ,,Stalo se něco?" Pronese napůl ospale. Fouknu jí do vlasů trochu horkého vzduchu a přehraji jí rozhovor s tím hlasem. Přehodí peřinu z postele a nemotorně si stoupne. ,,A můžeme mu věřit?" Podívá se na mě s nedůvěřivostí, která se dá v takovéhle situaci očekávat.

Myslím, že ano. Už jsme tu stejně dlouho. Marníme čas. Už jsme mohli být tak týden v Ellesméře a učit se novým věcem. Pronesu klidně a upřu na ní své smaragdové oko. ,,Asi..-asi máš pravdu." Srazí své obočí k sobě až z něj vznikne jedna linka. Rychle na sebe něco hodí. Sbalí trochu jídla a vody co tu máme a pár mincí. Následně na mě vyskočí a pevně se chytne úchytky na sedle. ,,Tak rychle, než nás někdo uvidí." Povzdechne si. Je mi jí líto. Měla to tu ráda. Třeba se sem ale někdy vrátíme.

Naberu rychlost a pomalu vystoupám až k 'otvoru' ve skále. Proletím jím a otřu se tak o mraky, které se vznášejí po celé délce otvoru. Ze zimy tady nahoře se mi začínají dělat na šupinách třpytivé krystalky. Co nejrychleji sletím dolů a ocitneme se tak zase volní. Nad lesem který neohrničuje žádná skála. Jen my a celý svět.

***

Thamis

Po několika v hodinách v sedle už mě začínají bolet záda. Nejsem už moc zvyklá na tak dlouhé lety. Přiznávám, že se mi celé tohle nelíbí. I když je možná dobře že letíme do Ellesméry, měli jsme to někomu říct. Teď už je ale pozdě na výčitky. "Víš kudy letět?" Nejistě pronesu a doufám že to Neithir v tom větru uslyší. Jsem přeci drak! Vždy vím kam letět. Zabručí naštvaně. ,,Promiň, jasně že jo." Převrátím oči v sloup a trochu si poposednu.

Třeba ti tam spraví nohu... Řekne tiše Neithir a trochu pohodí ocasem. ,,Třeba..." Špitnu a letmu se podívám na svou pravou nohu. Spíš na to co z ní zbylo. Nedá se říci, že bych si na to zvykla, ale už mi to tolik nevadí jako dřív. ,,Možná uvidíš i svého jmenovce." Změním téma usměju se nad myšlenkou, že by se sešli oba Neithirové. Rád bych ho viděl. Přeci jen sdílíme stejné jméno, měl by o mně alespoň vědět.

***

Jsme zrovna nad jakýmsi městem. Ale lidé o nás neví. Jsme tak vysoko, že Neithir vypadá ze země jako pták. Lidi dole vypadají z takovéhle výšky jako mravenci a domy jako malé kamínky. ,,Dáme si přestávku nebo poletíme pořád dokud, nedorazíme do Ellesméry?" Řeknu když už se začíná stmívat a my pořád letíme nad lesem. Vzal bych to rovnou. Jíst a spát můžeš i v sedle a mě je dobře. Dorazíme tam tak za týden. Občas něco ulovím k jídlu, ale jinak bych přestávky nedělal. Jen kývnu a vybalím si kus chleba a hladově se do něj zakousnu.

***

Když se začíná rozednívat, spatří Neithir něco naproti nám. Chvíli to nevidím, až když se k tomu víc přiblížíme, uvidím před námi blyštivou šedivou věc. ,,Co je to?"Zeptám se neklidně Netithira, který vypadá ale očividně klidný. Nevím, asi nějaké prazvláštní zvíře. Možná, že i drak. Neboj, kdyby něco přeperu ho. Hrdě vzedme hruď a zařve. ,,Být tebou nejsem tak sebevědomá." Zamračím se pevněji se chytnu za úchytku na sedle.