Dívka, o které je tento příběh je naprosto průměrnou (nebo ne?), v některých věcech, dokonce až podprůměrnou osobou. Náhle se však všechno změní, cizí muž jí daruje dračí vejce. Co potom? -Odehrává se po mnoha letech svržení Galbatorixe.-
*Cítím...
Sehnu se blíž k Neithirovu lesklému krku a přivřu oči pod náporem prudkého poryvu větru. Oči plně otevřu až když Neithir vyrovná střemhlavý let. Napne svaly a se zaduněním přistane na okraji menšího lesíku. Stále mě překvapuje obrovská rozloha údolí nacházejícího se v hoře. Nějakou chvíli jsme se vznášeli nad všemi těmi domy, rybníky a lesíky, než jsem zachytila Gheorgisovu mysl.
Musím říct, že mě v tu chvíli zaplavil hřejivý pocit štěstí. Tak, tak dlouho jsem se jí nedotkla. Teď, když stojím na měkké orosené zemi a vedle sebe mám Neithira, cítím se poprvé od chvíle co jsme vyletěli v bezpečí. Rozejdu se směrem k lesu a snažím se nespadnout. Ještě jsem se se svou novou nohou úplně nesžila a tak si na kluzké hlíně nejsem jistá.
Když uslyším známý dusot vlčích tlap. Nepřijde ale žádná radostná reakce. Prudce se mi rozbuší srdce a začnou se mi potit dlaně. Ale přesto stále stojím. Před několika týdny, možná i dny, bych se schovala pod Neithirův ocas a dělala, že neexistuji. Ale teď ne. Teď už ne.
Stojím statečně dál i když spatřím sněhobílou srst a zlaté planoucí oči. Jako blesk z čistého nebe se objeví mezi smrky s vyplazeným růžovým jazykem. Udělám nejistý půlkrok dozadu a kousnu se do rtu. To už je Gheorgis přede mnou a opírá se o mne zašpiněnýma tlapkama. Olízne mi tvář a já mám co dělat abych strachy neomdlela. Je to přece tvůj přítel, nemusíš se ho bát. Nedopustím aby se ti něco stalo. Zachrání mě Neithir svým uklidňujícím, vybrujícím hlasem.
Rozklepanou rukou pohladím Ghea po srsti na zádech a přehrávám si všechny vzpomínky na něj. Nakonec se nervózně pousměju a jemně vlka odstrčím. Kleknu si a pocítím jak se mi do kalhot propíjí vlhkost obsažená v zemi. Dám mu ruce kolem těla a postupně se uklidním. Tentokrát se usměju víc, ale to mi překazí příchod mého dávného přítele...- Saga.
,,Zdravím," řeknu monotóně a mírně se natočím směrem k Sagovi. ,,Nazdárek, jak se vede?" Igoruje mou nelibost z jeho příchodu a dále se snaží komunikovat. ,,Ale jo jde to. Jenom jsem někde stratila nohu," pronesu sarkasticky a trochu se uchechtnu. ,,Jo jasně, já taky někde stratil ruce," poví s úsměvem. Očividně mu stále nic nedochází.
Neohrabaně si tedy stoupnu. Vyhrnu si nohavici a ukážu tak protézu. Jeho zmatení a překvapení je skoro až hmatatelné. ,,To..- to jsem tak nemyslel..-" zakoktá se a já se musím zasmát. ,,Nemusíš z toho být nervózní.. taky nejsem," přejdu k němu blíž a podívám se mu zpříma do očí. Mezitím co si povídáme mi Gheo tlačí hlavu do ruky. Drbu ho za ušima a přitom prpaluji Saga pohledem. Při pohledu na jeho zváštní oči si vzpomenu... ,,Máš jiné oči," šeptne a předběhne mě, když chci promluvit.
,,Ty taky a já vím proč," nadechnu se a pokračuji.,,Vím to. Vím, že jsi dračí jezdec,...- že jsi byl dračí jezdec." Vázně se na něj podívám a svraštím obočí. I on se zatváří vážně. Kolem úst a očí se mu objeví vrásky. ,,Ano, byl jsem. Nepokládal jsem za důležité ti to říct," řekne bez jakéhokoli záchvěvu. ,,Aha tak ty jsi to nepokládal za důležité..- tak to potom chápu," vyštěknu a přejdu k Neithirovi, který začíná neklidně vrčet.
Pohladím ho po boku a nalezu si do koženého sedla. Sag ke mě přiskočí a chytne mě za nohu. Podívám se na něj z výšky Neithirova hřbetu a čekám. ,,Počkej, nemyslel jsem to zle. Měli bychom si ještě promluvit. Večer?" Zahledí se na mě ustaranýma očima a pustí mou nohu. ,,0Na večer už program mám," řeknu klidně a podívám se k nebi. Možná že by Sag ještě něco řekl, ale to už jsě neslyšela, protože Neithir mávl křídly a já se ocitla ve vzduchu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Šaty jsem kreslila sama)
Když se začalo ztmívat, přišla za mnou jakási žena a odvedla mě do jedné z velkých děr ve skále. Mimo stůl, postel a velkou prohlubeň se tam nacházela i velká šatní skříň plná oblečení. Vybrala jsem si jedny z šatů. Konkrétně červené s bílou krajkou. ⬆️
Nevím jestli mě ta žena sledovala, každopádně za mnou přišla jakmile jsem si oblékla ony šaty. Odvedla mě po schodech vedoucích podél skály vysoko na skalní římsu. Tam už byl připraven stůl. Kolem dlohého stolu sedělo celkem 11 lidí. Poslední volné místo bylo mé. Usadila jsem se tedy na něj a nalila si sklenici vína. Smozřejmě jsem si všimla pohledů upřených na mě, ale nedávala jsem na sobě znát žádnou nervozitu.
Musím uznat, zme výhled z římsy dolů je naprosto okouzlující. Dojde mi, že většina musí být dračí jezdci. Pochybuji totiž že by někdo dokázal vyjít schody az zdola. A co služka? Neodpustí si Neithir poznámku. Ten tu se mnou sice není, ale létá někde opodál a pečlivě skrze mě všechno a všechny pozoruje... a komentuje.
