Thamis - příběh Dračí jezdkyně ✔️

1.Kapitola

Thamis seděla na staré nepohodlné, dřevěné židli a dělala činnost, jež nejvíc nesnášela. Odfrkla si a odhrnula si předloktím hnědé pramínky vlasů. Její vlasy byly dlouhé doprostřed zad, udržovala si jejich délku, jelikož to byla jediná délka, která jí vyhovovala. Krátké vlasy nešly dát do copanu a dlouhé, se zase pletly při práci. Práce, pro ni byla život. Nesnášela ji, ale nebýt hrnčířství, jež vlastnila její rodina, zemřela by hlady.

Ve svých sedmnácti letech v podstatě živila rodinu. Matka, ač ji měla Thamis velmi ráda, nebyla stvořena pro práci. Nejvíce jí vyhovovalo, když seděla a klábosila s kamarádkami v kavárně. Otec, byl doma jednou do měsíce, prodával hrnky po království a nakupoval potřebné ingredience či různé nezbytné věci.

Bratr Thamis snil o tom, že bude rytíř. Většinu času tak strávil se starým mečem, který mu jednou přivezl otec, na bojišti, doufaje že si ho jednoho dne všimne nějaký důstojník nebo generál.

Se sestrou Lilií se Thamis nepřetržitě hádala. Většinou byla ale vina na straně Lilie, tu ji vadilo to a tu zas tamto. A tak chudák sedmnácti letá dívenka živila celou rodinu sama. Občas k nim chodil kluk od vedle na výpomoc, ale i tak by tam Thamis potřebovala nějakou stálou, pracovní sílu.

Jemnými prsty špinavými od hrnčířské hlíny tvarovala vázu, pro kterou si měl dnes přijít její kupec. Objednávka zněla jasně - Barevná váza plus mínus 30 centimetrů -. Dívka už měla v hlavě přesnou představu, jak bude ona váza vypadat. Bude vespod baňatá a hrdlo bude mít štíhlé, po jejím obvodu se budou táhnout liány a na nich se budou vyjímat rozkvétající, pestrobarevné květy. Aspoň tohle jí ta úmorná práce dala... představivost a fantazii. To by se stalo, ale nejspíš každému po tolika hodinách strávených na nepohodlné židli se štětcem v jedné ruce a hrnčířskou hlínou v druhé. Nejhorší na tom všem, byla ta bolest zad od stálého shýbání se nad vázami, talíři, miskami a hrnky.

Prsty jí klouzaly po slizké hlíně a ona nepřítomným výrazem sledovala jakýsi bod, na protější stěně. Představovala si moře, pralesy, pouště a slunečné lesy. Nic z toho o čem snila, kromě lesů, nikdy neviděla. Nikdy nebyla u moře, v pralese či na poušti. Často se zasnívala a utíkala tak od stereotypu, přála si jezdit s otcem po království, poznávat nové lidi, najít si někoho k sobě blízkého... Tady to bylo sotva možné, jediný kdo se nabízel, byl ten kluk ze sousedství, co sem chodil čas od času pracovat. Bylo na něm znát, z toho jak koukal, jak mluvil a jak se choval, že má jistý zájem. Thamis však o onoho mladíka zájem dozajista neměla, byl to hubený, naivní kluk, který věřil v to, že všechno bude jednou dobré. Bravurně ignorovala všechny jeho pokusy sblížit se víc, pečlivě odmítala pozvání na vycházky se slovy -nemůžu mám hodně práce- Po několika odmítnutých schůzkách, nejspíš došlo Orionovi -tak se mladík jmenoval- že tudy cesta nevede. Nenechal se však odbýt a přicházel do krámku/dílny s malými dárky. Jednou přinesl náušnice, jednou prsten, kdyby znal Thamis blíž, věděl by, že jí takové věci nezajímají. Móda jí byla naprosto ukradená. Bylo jí jedno, jestli vyjde ven ve špinavé košili, nebo v zářivých šatech.

„Tak jsem tady! Že jsem ti chyběl," přiřítil se s rozevlátými, zlatými vlasy kolem tváře. Thamis Zvedla svá modrá, někdy až zelená kukadla a pozvedla koutky úst ve střídmém úsměvu. „Ahoj," odpověděla jen a ignorovala jeho otázku, která měla být spíše konstatováním. Orion si prohrábl medově zlaté vlasy, na které byl tak pyšný a s výdechem si sedl na židli vedle dívky. „Dodělám to, zatím přines barvy," pronesla s nesmlouvavým tónem hlasu a vše doprovodila pohozením hlavy ve snaze odhrnout si zbloudilé pramínky vlasů z tváře. Mladík bez jakéhokoli slova vstal, přešel k malé ozdobné bedýnce, kterou posléze otevřel. „Vem jich hodně, ta váza má být barevná," zvolala za ním ještě, očima stále přišpendlenýma ke své práci. Jen zpozorovala, jak si něco zamumlal a tak usoudila, že ji slyšel. Hned co přišel s náručí plnou barev, dodělala Thamis vázu. Za asistence Oriona ji vložila do pece, teď už zbývalo jen čekat. „Co sestra?"

Nenápadně se otázal Orion. Dívka věděla, že kdyby náhodou nebyla svolná ještě dlouho, měl v záloze ještě její sestru. „ Chce nový šaty," zkonstatovala jen, s jistou zlostí v hlase nad tou nespravedlností. Mladík jen kývl, na znamení, že to není novinkou. Okamžik jen tak seděli vedle sebe, každý zabraný do svých myšlenek. Když v tom se prudce rozrazily dveře se zaburácením mužského hlasu. „Chci tu vázu co jsem si objednal."

Oba vykulili oči a sledovali svalnatého muže s knírkem, od pohledu bohatého. Soudě podle množství zlatých prstenů a drahé kůže, ze které měl vyrobený kabát. „To bylo, ale až na odpoledne," vyhrkla jen, co se vzpamatovala z hrubého příchodu muže. „Teď je teprv poledne," dodala s větší odvahou a zpříma se mu podívala do očí. „Chci to teď!" Naštvaně se zamračil, až se mu na čele udělaly vrásky. „To je, ale váš problém!" Trochu zvýšila hlas, naštvaná nad drzostí bohatého muže.

„Já tu nemůžu sedět celou noc, abych vám stihla udělat vázu do dopoledne. Proto jsme se včera domluvili na odpoledni, a pokud vím, vy jste neměl nic proti." Založila si ruce na prsou a s kamenným výrazem propalovala muže. Ten se však proti všem očekáváním usmál a už na odchodu, ještě promluvil. „Dobře, jak chcete." Zabouchl nevrle dveře. Oba se na sebe překvapeně podívali pohledem -co-to-sakra-zase-bylo. –„Doděláme ji?"- Zeptal se Orin po chvíli, s opatrným tónem v hlase, prstem napřaženým směrem k váze. Rozhodně zakývala hlavou na znamení že -ano-, a začala rozdělávat barvy.

První kapitola, uf. No, tohle nebylo zas tak zajímavé, ale potřebovala, jsem vás seznámit s hlavními postavami a tak ;) :D Nezapomeňte okomentovat a příště už to bude větší sranda!