Šach mat [HP FF] ✔

4|kapitola - Nehoda

Omlouvám se za zpožděnou kapitolu, ale přes víkend mě zklátila nějaká choroba a pak jsem musela dohánět resty do školy :) Tak snad se bude nová kapitola líbit. Komentáře a hlasy samozřejmě udělají radost :) resthefuture

Postávala na bradavickém nádvoří a div se zimou neklepala. Byl sice teprve první říjnový týden, ale teploty spíš připomínaly začátek prosince. Jakýsi školník kontroloval, jestli mají studenti podepsané propustky od rodičů. Nápadně připomínal Filche. Skoro si až říkala, jestli se tenhle titul bradavického školníka nedědí z otce na syna. Nervózně se rozhlížela kolem sebe. Mít vlastní ložnici bylo sice skvělé, ale tím se trochu distancovali od „běžných" studentů. Znala pár zmijozelských, se kterými chodili na hodiny, ale kamarády si tu zatím nenašla. Ne, že by zmijozelská kolej byla nějak zvlášť přátelská. Smutně sledovala hlouček nebelvírských dívek. Něco si šeptaly a velmi se tomu smály. Jak ráda by zase viděla Katie a Mandy. Tolik se jí po nich stýskalo. Opět pohledem zamířila k nebelvírským děvčatům, když si všimla Severuse Snapea kráčejícího přímo k ní.

Překvapeně na něj koukala. Snad ještě nikdy ho neviděla v jiném oblečení než ve zmijozelské uniformě. Měl na sobě černé kalhoty a tmavě šedý kabát a no...Selie musela uznat, že mu to docela slušelo. „Koukáš na mě, jako bys viděla ducha," řekl místo pozdravu. Selie se na něj zamračila a zamumlala něco o tom, že není tak daleko od pravdy. Nevěděla, jestli to slyšel, ale jestli ano, nedal nic najevo. Vlastně tuhle taktiku praktikoval od jejich nešťastného rozhovoru na téma jeho zmijozelští přátelé a jejich politické názory. Naštěstí cesta do Prasinek netrvala dlouho.

„Kam chceš jít?" zeptal se, když došli na malé náměstíčko. Selie se po něm překvapeně podívala. Myslela si, že sem dojdou spolu, aby to nevypadalo divně a pak si prostě každý z nich půjde po svých. „No, já," zadrhla se Selie, „původně jsem se chtěla podívat do knihkupectví, ale jestli máš v plánu něco jinýho..." nechala vyznít do ztracena. Nechtěla mu nařídit, kam se mají jít dívat. Stále se ještě cítila provinile ohledně toho, co mu řekla. Jenže on jí naprosto nedal možnost se omluvit.
„Knihkupectví bude fajn," pronesl nezúčastněně. Obchod byl až na samém konci vesnice. Nakonec tam oba strávili příjemnou hodinu a každý z nich si odnesl nový přírůstek do jejich sbírky.
„Co kdybychom zašli ke Třem košťatům na máslový ležák?" osmělila se nakonec Selie. Přeci jen měli ještě dvě hodiny, než se budou muset vrátit zpátky do hradu. Vzápětí si uvědomila, že si není jistá, jestli tu v téhle době vůbec tenhle hostinec byl. Severus přikývl. Vešli společně dovnitř. Seděli tu spíše starší studenti, ti mladší šli utratit naspořené galeony do Medového ráje. Vypadalo to, že nějaké věci se zkrátka nemění.

Severus objednal dvakrát máslový ležák, zatímco Selie si sedle k jednomu ze stolů. Rozhlédla se kolem sebe. Vypadalo to tady dost podobně. Snad jen obsluha se lišila. Nepobíhala tu madam Rosemerta, ale jakýsi muž kolem čtyřicítky. Její myšlenky přerušil Severus, když před ní postavil sklenici se zlatavou tekutinou. „Díky," usmála se na něj. Kývl a Selie si povzdechla. Opravdu nechtěla strávit dvě hodiny mlčením.
„Severusi," oslovila ho a počkala, až jí začne věnovat pozornost, protože zatím jen rentgenoval okolí. „Chtěla jsem si promluvit."
„A o čem?"
„Ty moc dobře víš o čem," nedala se. No fajn, tohle bude na dýl, pomyslela si. „Vím, že to, co jsem řekla se tě dotklo, ale já to tak nemyslela," začala se vášnivě obhajovat.
„Ale myslela," pronesl Severus. „Všichni zmijozelští jsou totiž stejní, ne? To je vaše nebelvírská logika, kterou se tak rádi oháníte," pronesl ironicky a sám si upil ze sklenice.
„To není pravda!" zvýšila trochu hlas, až se po nich pár lidí překvapeně podívalo. Naklonila se k němu blíž. „Vím, že jsem mluvila dřív, než myslela. Nikdy jsem tě neslyšela říct o někom něco podobného. Takže se ti omlouvám," dokončila konečně. Severus na ni mlčky zhlížel. Vždycky, když se na ni takto podíval ji přišlo, že jí snad vidí až do žaludku. „Mír?" zeptala se, když nic neříkal.
„Mír," řekl konečně a Selie měla pocit, že ten balvan, co ji spadl ze srdce musí být slyšet až v Londýně.