Šach mat [HP FF] ✔

21| kapitola - Paříž

Už finišujeme! :) Počítám ještě jednu dvě kapitoly, případně epilog, jestli o něj bude zájem :). Doufám, že ti z vás, kteří jsou školou povinní, jste vykročili pravou nohou :) Užijte si kapitolu, za hlasy nebo komentáře budu samozřejmě ráda.
resthefuture

Studený vítr zafoukal a Selie se zachumlala do svého teplého svetru. Byl teprve konec září, ale takhle podvečer už vítr nepříjemně štípal. Byla v Paříži už druhý den. Nějak nevěděla, kde přesně má začít. Věděla, že Severusovi začala škola a taky měla informace, kde se škola nachází. Byla jediná věc, kterou nevěděla. Jak začít.

Připadala si jako malé dítě. Tehdy jí matka nutila jít k zubaři. Selie věděla, že tam jednou musí jít, ale návštěvu odkládala, jak jen to bylo možné. Přemýšlela o tom, kudy chodila. Zatím to vypadalo, že si spíš jede prohlédnout Paříž.

Nakonec skončila v kouzelnické části Paříže. Nikdy předtím tu nebyla. Nacházela se na Montmartru, mudlům se jevila jako slepá ulice vedoucí z malého parčíku. Nicméně pro kouzelníky znamenala Rue de Plaisirs mnohem víc. Připomínalo to Příčnou ulici na konci srpna – všichni kouzelníci se v tu dobu nahrnuli do ulice, aby nakoupili dětem školní potřeby.

Rue de Plaisirs ale byla jakousi kombinací Příčné a Obrtlé ulice. Víc než obchody tu byly bary a restaurace. Od těch nejluxusnějších, kde sedávali místní kouzelnické elity až po knajpy, kolem kterých se člověk snažil projít co nejrychleji. Selie procházela kolem a snažila se najít něco, kde by jí bylo příjemně.

Když už došla téměř na konec ulice a chtěla to vzdát a vrátit se zpátky do hotelu, všimla si malých zelených dveří, tabule vedle hlásala, že točí irské pivo a mají nejkvalitnější francouzské víno.

Vyhlídla si útulné místo u okna s výhledem do ulice. Bylo tu plno, hlavně studenti, jak si stačila Selie povšimnout. Když se prodírala skrz ně, nedopatřením vrazila loket do břicha vedle stojícímu muži.
„Moc se omlouv-" otočila se k němu. V tu chvíli se jí na moment zastavilo srdce. Jestli si za těch pár dnů představovala jejich setkání, takhle tedy rozhodně ne.

„Selie?" vzpamatoval se první Severus po chvilce, co na ní zíral se stejným překvapením v očích. „Co tady děláš?" dostal ze sebe. Selie nevěděla, co má dělat. Chtělo se jít smát nad tou ironií osudu a zároveň brečet, protože absolutně netušila, co mu má říct. Rychle zavrtěla hlavou a rychle vyběhla pryč z podniku.

„Selie!" Severus vyběhl ven za ní. „Selie!" slyšela za sebou. „No tak, u Merlina, stůj!" doběhl k ní a chytil jí za loket. Zadýchaně ze sebe dostal: „Co se ti stalo?"

Její slzy byly zjevně víc vidět, než si myslela. „Nic, všechno je v pořádku," dostala ze sebe a snažila se přihodit i úsměv, jenže to jaksi nevyšlo.
„Vidím, že pláčeš," jemně setřel palcem slzu, která jí stékala po tváři. Ucukla z jeho doteku. Smutně si povzdechl.

„Proč si tady, Sel?" za poslední dva roky se v nitrozpytu zdokonalil. A ona mu momentálně sypala svoje myšlenky z rukávu. Jsem tu, abych ti něco řekla.

„Mohli bychom si promluvit někde jinde," obsáhla rukou prostor kolem sebe. Stáli uprostřed Rue de Plaisirs, kouzelníci kolem nich pospíchali do oblíbených restauracích. Rušná ulice nebyla zrovna nejlepší místo na rozhovor.

„Bydlím zhruba pět minut pěšky odsud," navrhl Severus a Selie kývla na souhlas. Dostali se ven z ulice, prošli skrz park a zabočili doprava. Cestou nepromluvili ani slovo. Zastavili se u velkého bílého činžovního domu s červenými dveřmi. Severus vytáhl z kapsy klíče a podržel jí dveře. Vystoupali až do posledního patra, kde byl jeho byt.

„Není to nic velkého, ale když jsem tu sám, tak mi to stačí," ukázal ji malou kuchyň s jídelním stolem. Co ji ale nadchlo, byl maličký balkónek, který měl vedle psacího stolu ve své ložnici. Vešel se tam jen malý stoleček a dvě křesílka, ale byl tam úžasný výhled. Čtvrť Montmartre byla na kopci, takže odsud byla vidět celá Paříž.

„Udělej si pohodlí, já zatím donesu něco k pití. Dáš si víno?" zavrtěla hlavou.
„Jenom vodu," poprosila ho. Mávl hůlkou a před nimi se objevila karafa s vodou a dvě skleničky.

„Jak se má Lupin?" zajímalo ho a nemohl při tom potlačit úšklebek. Selie si unaveně povzdechla. Nemohla neslyšet v jeho hlase ten osten žárlivosti. „Hádám, že snad dobře. Už spolu nejsme," dodala na vysvětlenou. Než se stačil zeptat na podrobnosti řekla: „Ale opravdu jsem sem nepřijela, abychom si povídali o Remusovi."

„Fajn. Potom by bylo dobré, kdybys mi řekla, proč tady jsi."

Má to říct rovnou? Nebo ho na to pomalu připravit? Jak obvykle reagují muži na to, že budou mít potomky? Hlavou se jí honily nejrůznější scénáře. Rozhodla se na to jít přímo. „Jsem těhotná," očima se vpíjela do těch jeho.

S odpovědí si dal načas. „Předpokládám, že mi to říkáš proto, že otcem jsem já?" Čekala cokoli, jenom tenhle chladný tón ne.
„Samozřejmě, že ano!" křikla na něj.
„Mě to tak samozřejmé nepřipadá, když si mě po té noci v podstatě odkopla jak kus hadru!" taky na ní zvýšil hlas.
„A to, že ti si zmizel, aniž bys mi to řekl do očí bylo snad ohleduplné?" vrátila mu.

Unaveně si povzdechl a opřel se zády o ratanové křesílko. „Jestli si myslíš, že to pro mě bylo jednoduché, tak-"
„Sakra Severusi! Naučíš se někdy neutíkat před tím, co cítíš?!" vyjela na něj znova.
„Neutíkat? Máš pocit, že když mi vymazal vzpomínku, mohl jsem snad vědět, co k tobě cítím, když jsem tě ve své mysli vůbec neznal?" rukou si projel vlasy, které mu padaly do obličeje. Selie znala tohle jeho gesto dobře. Dělal to vždy, když byl nervózní.

„Nedala si mi šanci," řekl po chvilce. „Ráno si se vzbudila a vpálila si mi do obličeje, že to byla chyba. To ty utíkáš před tím, co cítíš," procedil skrz zuby a věnoval jí dlouhý pohled svých onyxových očí. „Věděla si to. Věděla si, že tě miluju," dodal potichu.

„Jak jsem to měla vědět? Nikdy si mi to neřekl! Jediné, čeho jsem se dočkala, byl tvůj dopis, kde si jen něco naznačil. Nikdy si mi to neřekl do očí." To byla pravda. Bál se, bál se toho, že to dopadne jako s Viviene. Že když jí přizná, co k ní cítí, bude zranitelný, jestli ho někdy opustí.

„Selie," přisunul si křesílko blíž k ní. „Chceš si to dítě nechat?"
„Ano," řekla rozhodně. Bylo jí jedno, jak se k tomu Severus postaví. Ona se ho nevzdá. „Já-" na chvíli se zasekla, aby si v hlavě ujasnila, co chce říct. „Do ničeho tě nenutím a nic po tobě nechci. Jen jsem ti to nechtěla zatajit."

Dlouho zvažoval, co má říct. Do dnešního dne nikdy neuvažoval o tom, jaké to je být otcem. Po rozchodu s Viviene usmyslel, že žádnou rodinu nechce. Mohl by pracovat v Merlinově akademii, kde zaměstnanci rodiny mít nesměly. Jeho otec by ho tak nemohl oženit s žádnou „vhodnou" dívkou, jam vždycky plánoval.

A pak poznal Selie. Byla úplně jiná, než holky, které znal. Nebelvírka, pousmál se v duchu. „Selie, já tě mám vážně rád. Miluju tě," podíval se jí zpříma do očí. „Teď mi řekni po pravdě. Co cítíš ty ke mně?"

Zadívala se na svou sklenici s vodou. V hlavě měla zmatek. Vzpomněla si na tem večer, co jí tolik zklamal. Jenže pak se jí začaly vybavovat další vzpomínky. Severus jí učil tančit. Jak se spolu tajně líbali v bradavických výklencích, aby na to nikdo nepřišel. Večírek u Křiklana. Jejich první společná noc.

Poslední vzpomínka byla nejmladší. Selie byla v knihovně a rozmýšlela si tu stejnou otázku, kterou jí Severus položil. Viděla v živých barvách velkou lišku, která se na ní koukala jeho očima.

„Taky tě miluju," zašeptala tak potichu, že jí skoro neslyšel. Když ale zvedla hlavu, viděla na jeho tváři úsměv. Přitiskl se k ní a věnoval jí polibek, do kterého se snažil promítnout všechno, co k ní cítí. Odtrhli se od sebe, ale Severus jí odmítl pustit. Propletl její prsty se svými.

„Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít dítě tak brzo. Můj otec nebyl zrovna zářný příklad otce roku. Slibuju, že budu lepší," políbil jí na spánek a volnou ruku položil na její zatím ploché břicho.