Secrets of Bloodline

Kapitola 26

Druhý den jsem se vzbudila docela brzy. Pokud se dá za brzy, považovat deset hodin dopoledne. Damon už byl nejspíš vzhůru, protože jsem až v ložnici cítila tu nádhernou vůni, která se linula z kuchyně. Na nic jsem nečekala, vyskočila z postele, dala si rychlou sprchu, oblékla si to první, co bylo po ruce, a zmizela v kuchyni. To vše mi zabralo deset minut. Kdybych mohla tekoucí vodě propůjčit upíří rychlost, trvalo by to jen pět.

„Dobré ráno, dáš si lívance?" zeptal se mě Damon hned, co jsem překročila práh. Kývla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že ke mně stojí zády a tak jsem mu to odsouhlasila i se zvukem.

„Ahoj, Eleno." Přiřítila se od někud Caroline, když už jsem spokojeně jedla upíří lívance, zatímco Damon zdobil další várku, kterou následně podal Caroline. Pak v rychlosti nazdobil i svou a oba si sedli ke mně a také začali jíst. Chvíli jsem se cítila trapně, že jsem na ně nepočkala, ale pak jsem si uvědomila, že mám omluvu a v klidu pokračovala v jídle.

„Takže vrhneme se na ložnici hned po snídani nebo až později?" zeptala se Caroline ani ne minutu po tom, co začali snídat. Ona prostě nedokáže být zticha.

„Co takhle nikdy? Mně se ta ložnice líbí. Nechci se dívat do levandulových zdí," řekl Damon a tvářil se jako dítě, kterému někdo sebral bonbón.

„Už jsem říkala, že jsem koupila krémovou barvu. K tomu černému nábytku to sedne skvěle. A pak už jenom pár drobností. Ani si nevšimneš, že se něco změnilo."

„Takže po snídani," přerušila naši debatu Caroline.

Po snídani bylo celkem brzo, protože do sebe ty lívance naházela dřív než já. I když je pravda, že jich měla méně. Hned jakmile dala talíř do dřezu, se rozběhla stěhovat naši ložnici, aniž by na nás počkala. Damon sebou radši také hodil a vydal se za ní, aby ji nenapadlo nábytek potřpytkovat nebo tak něco.

Já jsem se pustila do mytí a utírání nádobí. Přitom jsem špicovala uši a poslouchala, jak se tam ti dva popichují a každou chvilku měla záchvat smíchu. Což taky vysvětluje, proč mi umytí jedné pánve a tří talířů trvalo takovou dobu. Navíc byla tak trochu ironie, že jsem o přestavbu nebo vlastně o přemalování stála já a přesto jsem byla jediná, kdo tam nebyl.

Když jsem přišla nahoru, měli už celou ložnici vystěhovanou. Někdy přijde upíří síla doopravdy vhod. Zatímco pokládali noviny na podlahu, aby ani kapka barvy nepoškodila Damonovi parkety až z Itálie, došla jsem do komory pro barvu a štětce. Když jsem se vrátila, všichni jsme se pustili do natírání.

Po chvíli nás samozřejmě přestalo bavit natírat tak šíleně pomalu a tak jsme opět využili upíří rychlost. Pak jsme chvíli počkali a udělali druhý nátěr. A ložnice byla hotová, teď už jen zbývalo nanosit všechno zase zpátky. Tomuhle jsem se vyhnula a šla udělat něco k obědu. Rozumějte, zavolat do pizzerie, protože na rozdíl od Damona mělo moje působení v kuchyni katastrofální následky.

Také jsem došla pro krabice drobností, které mi dovezli spolu s nábytkem do dětského pokoje. Nebylo to nic výjimečného, jen pár černých sametových polštářků, roztomilá lampička, která se podobala svíčce, černý sedací pytel a jedny úžasné červené šaty. To možná nebyl tak úplně doplněk do ložnice, ale měla jsem v plánu je dát do šatníku a ten byl v ložnici.

To všechno jsem vynesla nahoru a dřív, než stačil Damon mrknout, jsem to dala na příslušná místa. Když jsem se pak rozhlédla po pokoji, byla jsem nadšená. Už to tu konečně vypadalo jako ložnice a ne jako prostorná rakev hraběte Draculy.

„Tohle se mi líbí," poukázal Damon na šaty, které jsem zatím pověsila na dveře, protože se jim při stěhovaní podařilo, rozházet mi celý šatník. Jeden by řekl, že Caroline, která si na oblečení potrpí, to napadne nejdřív vyndat a pak teprve stěhovat. Ale evidentně ne.

„Promiň, ale není to tvá velikost," prohodila jsem, což bylo hnusné vzhledem k tomu, že to momentálně není ani má velikost. Ale za pár měsíců už bude.

„Moje velikost to je," pronesla Caroline jen tak mimochodem, ale bylo mi jasné, co to znamená. Za chvíli, budu muset přeházet celý její pokoj, abych je našla. Kdysi si ode mě půjčila džínovou sukni. Trvalo půl roku, než jsem jí od ní dostala zpátky a nezůstalo jen u sukně. Půjčovala si i trička, šaty, boty... většinou jsem to ani nezaregistrovala, a když jsem si od ní pak chtěla něco půjčit, našla jsem v její skříni půlku mého šatníku. Nejspíš si budu muset dát na tyhle šaty alarm, jestli je chci v dohledné době vidět.

„Ťuk, ťuk, přinesl jsem dary," ozvalo se ode dveří a já v nich uviděla Enza. Vážně by to tu měl někdo zamykat. Pak se nám tu potuluje bůh, ví kdo.

„Co tu děláš?" zeptala se Car a já v jejím hlase poznala náznak nervozity. Nebyla jsem si přesně jistá proč. Sice chodila s Klausem, ale s Enzem přece nic neměla, nebo měla? Kvůli mně?

„Včera mi volal Damon kvůli té tvojí žabí výzdobě. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči a panejo, to je teda nářez." Zasmál se.

„Ale abych nezapomněl. Přinesl jsem vám něco do ložnice, aby to ladilo." Ukázal ruku, kterou měl až do teď za zády a tam byl obrovský koberec s hlavou. Byla jsem si jistá, že to bylo od stejného výrobce jako ta žába, akorát s jednou výjimkou. Místo žabí hlavy tu byla obrovská hroší tlama. Ale to nebylo všechno. Enzo dal té potvoře do pusy hroší ozdobné tapety. Nebýt Damon upír, nejspíš by omdlel. Takhle na Enza jen vyjeveně zíral a já na tom byla podobně. Jediný, kdo se tvářil nadšeně, a říkal, jak je to roztomilé, byla Caroline.

„Musím na vzduch nebo z toho porodím," řekla jsem směrem k těm dvou a šla co nejrychleji pryč. Damon se za chvíli objevil u mě.

Doopravdy nemám nic proti hrochům, ale do ložnice? Pane bože. Enzovi stupidní vtípky bych ještě pochopila, ale Car? Ne, tohle nám do ložnice nacpat nemůžou. Na druhou stranu Jeremymu by se to v pokoji docela vyjímalo... asi mu to dám k narozeninám. To bude perfektní dárek.

Když jsem vyšla ven, užjsem byla v klidu a sdělila Damonovi, co s tím hrochem udělám. Tenbyl samozřejmě pro všemi deseti a ještě navrhl, že bychom Rebece mohly dát pártěch žab.